Kapela Žáha vznikla před patnácti lety, v průběhu toho období ale osm let nehrála. Platívala za bluesovou formaci a její zpěvák, z profesních důvodů vystupující pod pseudonymem SoulM, byl dokonce v roce 1999 oceněn zdejší bluesovou asociací jako nejlepší zpěvák tohoto žánru v Česku. "Podobná ocenění bych nepřeceňoval, ale potěší to," říká dnes. Současný styl Žáhy už blues jaksi přesahuje, což nejlépe dokumentuje její debutové album Soul Machine, které vyšlo na začátku března. K "diskusi nad dílem" byli svolni jak SoulM, tak další členové kapely, kytarista Miroslav Linhart (mj. Yo Yo Band) a baskytarista Jáchym Bašek.

Začátky Žáhy jsou zaznamenány na jedné z kompilací Bigbít, kde jsou i dvě skladby z vašeho prvního singlu, který vyšel v roce 1990. Nemrzí vás, že Žáha vlivem nejrůznějších okolností vlastně překročila několik vývojových stupňů, že vynechala období pokusů a nezdarů, hledání, kudy dál?
SoulM: Nemám rád, když se obě etapy této skupiny spojují, nechci, aby Žáha budila dojem nějakého prastarého tělesa. Mám pocit, že kdybychom se nerozešli, dospěla by Žáha - byť možná o něco dřív - k současnému soundu, což je dané i tím, že písničky jsem vždy z větší části skládal sám. Je jistě možné, že bychom už dneska byli o kousek dál, ale dost o tom pochybuju.

Debutové cédéčko vydáváte u jedné z velkých vydavatelských společností. To je samozřejmě v mnohém výhoda, ale na druhé straně se v těchto firmách očekávají kompromisy. Přistoupili jste na nějaké?
SoulM: Nabídka, kterou jsme dostali od Karla Knechtla, jenž má lví zásluhu na tom, že ta deska vznikla, byla velkorysá v tom, že jsme měli naprostou volnost. Jedinou podmínkou byl požadavek na nějaké české texty, v této oblasti jsme nějakou dobu vyjednávali. Ta jedna česky zpívaná písnička ale není žádnou úlitbou, jsem rád, že je v češtině a byla s českým textem už napsána.

Dá se vůbec vaše muzika zpívat česky?
SoulM: To je právě to. Já myslím, že ne. Pro soulovou hudbu je příznačný vypjatý projev a ten působí v kombinaci s češtinou trapně a směšně. Je mimo slovanskou hudební tradici. Zpěváci, kteří zpívají svým rodným jazykem soul s jeho přehnanou expresivitou, působí dojmem, že jsou psychicky nemocní. Můžeme mít české texty, ale museli bychom hrát jinou muziku. Představte si Jamese Browna, zpívajícího česky.

Album Soul Machine působí velmi autenticky - z hlediska toho, jak kapela zní na koncertech. Měli jste nějakého producenta nebo jste si to, aby koncertní atmosféra byla zachována i na disku, hlídali sami?
SoulM: Producentem v takovém tom organizačně-technicko-zvukovém slova smyslu byl Mirek Lihart s podporou Jáchyma Baška, ti měli studiové zkušenosti. Máte-li na mysli producenta, který vede kapelu k nějaké své ideji, doporučuje typy nástrojů a vlastně tu hudbu vytváří, tak takového nemáme zapotřebí. Ale máte pravdu v tom, že se nám podařilo energii z pódia přenést na nahrávku, s tím jsme velmi spokojeni. Přitom nahrávka byla hotova za necelé tři týdny.

Písničky na vašem albu Soul Machine jsou vesměs nové - neměli jste nutkání naskládat na desku starší skladby a nějak zdokumentovat minulost Žáhy? Nehledě na spoustu zahraničních trvalek, z nichž byl vlastně sestaven celý jeden program Žáhy.
SoulM: My měli nutkání naprosto opačné, chtěli jsme dát na desku věci nové, i když představa již zmíněného Karla Knechtla byla zcela jiná a k jeho smutku se na Soul Machine dostala jen jediná coververze Don´t Stop. Jednou bych rád tyhle klasické skladby zaznamenal, ale rozhodně jsem s nimi nepočítal na debutové album.

Síla muziky, kterou hrajete, asi nejlépe vynikne naživo. Jak se vám daří dávat dohromady kapelu, která je nejméně z poloviny vytížena v jiných formacích, a slaďovat termíny vystoupení?
Bašek: To je samozřejmě problém a s přibývajícími členy je to ještě obtížnější. Naštěstí dechová sekce hraje ve stejné skupině jako kytarista Mirek Linhart, to je trošku úleva. Ale hlavní důvod, proč s námi hrajou Jirka Šíma, Roman Kubát a Filip Jiskra z Yo Yo Bandu, je ten, že hrajou výborně.
SoulM: Možná bychom mohli zveřejnit historku, jak se k Žáze vůbec dostali. Byli jsme totiž domluveni s úplně jinými dechaři, jenže ti nám na poslední chvíli odřekli a kluci z Yo Yo Bandu měli den na to, aby se naučili všechno to, co budou muset ve studiu nahrát, navíc si museli doplnit neúplné notové záznamy, leccos si dopsat a zaranžovat. A zvládli to s naprostou bravurou. To nás okouzlilo.

Podaří se vám tedy dát dohromady nějaké větší koncertní turné?
SoulM: Bohužel nejsme ve stavu sebrat se a tři týdny jezdit po českých klubech. S pomocí médií se ale pokusíme udělat ze své vytíženosti přednost. Snad se nám podaří přesvědčit posluchače, že stejně jako pro nás je koncert svátkem, pro ně to může být událost, na kterou se vyplatí těšit.

Přijde mi, že sound Žáhy je v kontextu dnešní české scény ojedinělý. Vy cítíte s některou zdejší kapelou jistou spřízněnost?
SoulM: Těžko odpovědět, mně osobně totiž činí problém Žáhu nějak žánrově zařadit. Odvolal bych se na to, co jsem četl v rozhovoru se členy slavné soulové skupiny Tower Of Power. Těch se novináři ptali, proč pořád své muzice říkají tím obstarožním termínem soul, když dneska se říká spíš funk. A oni odpověděli, že je soulová škatulka daleko širší, že soul je především vyjádření nějakého duševního stavu, a to je asi tak jediné, čím je možné naši hudbu zarámovat. Žáha má písničky vyloženě funkové, ale hraje i blues, v jedné písničce zní jako balkánská cikánská kapela, v jiné jako jazzová formace. Ale sjednocujícím prvkem je vždycky soulový feeling.

Posluchače, který Žáhu nezná léta, asi při poslechu vaší nahrávky napadne srovnání s dnes tolik populární skupinou Monkey Business...
SoulM: Tady je v poslední době víc kapel, které se díkybohu snaží prosazovat v oblasti funku nebo soulu. Ale zdá se mi, že část z nich hodně spoléhá na technické vymoženosti, o které se určitý typ téhle muziky opírá, a s tím my nemáme pranic společného. Žáha, to je krev, pot a slzy. Hrajeme rukama, až nás ty ruce bolí a všichni jsme zpocení. Na albu Soul Machine není jediný sampler, všechno je živé, a v tom je pro nás to kouzlo. Snad se lišíme i zpěvem, některé české kapely mají sice funkový spodek, ale zpěv je spíš rockový než funkový.

Mirku, vy jste už léta člen Yo Yo Bandu, kapely, jejíž jádro, tedy bratři Richard a Vladimír Tesaříkové, se k podobné muzice, jakou hraje Žáha, vždy hlásili. Jak se jim album Soul Machine líbí?
Linhart: Konečnou verzi nahrávky zatím neslyšeli, ale vím, že konkrétně Richardovi Tesaříkovi se to líbí moc, že by takovouhle muziku asi taky dělal, kdyby začátkem devadesátých let nezačal být Yo Yo Band slavný. Každopádně oba Tesaříci velmi obdivují zpěváka Žáhy.

Na závěr alespoň krátce k jedné z klíčových osobností Žáhy, kytaristovi Petrovi Jurkovičovi, který hraje výhradně na vlastnoručně vyrobené nástroje. Jak se daří jeho "továrně" na kytary?
Linhart: Tak ona to není továrna, spíš ruční dílna, ale rozrůstá se mu, pomalu nemá na nic jiného čas. Jeho firma už má renomé, s Petrovou kytarou dokonce Billy Gibbons ze ZZ Top natáčel album Rhythmeen a v nějakém interview si ji hodně pochvaloval. Mimochodem, já osobně mám k Petrovi dost osobní vztah, je to totiž můj učitel. Seznámil nás můj švagr, to jsem chodil asi do osmé třídy a jemu bylo nějakých třiadvacet. Než jsem ho potkal, dělal jsem jen klasickou kytaru a chystal se na konzervatoř. Jenže Petr mě pak začal učit na elektriku a bylo po konzervatoři. Tak to chodí...

MILAN ŠEFL