Dovedete si představit život bez igelitky? Já ne. A to jsem zažila dobu, kdy jsme o igelitkách neměli ani potuchy. Nezáživný a nudný balicí papír, papírové pytlíky a pytle. (Ovšem pytlík v přírodě pohozen, časem vodou rozložen, ale igelitka? Ta drží. A pevně.) Předchůdcem igelitky byly síťovky, takový ty ďouratý tašky, kterou si leckterá hospodyňka uměla uháčkovat. Existovaly i peněženky, které když jste otevřeli, vysypala se síťovka, a "peněženka" sloužila jako dno. Na Ladových obrázcích se vánoční kapr třepetal vždycky v síťovce. Teď je v igelitce, není vidět a poezie je fuč. Síťovka nezabrala moc místa a byla součástí kabelek, aktovek. Byly různě barevné z různých tkanin. Pak byly látkové tašky, tašky ze "šusťákoviny", ale pořád ještě převládal papír. Až jednoho dne se objevila igelitka, zaplavila celý svět, a v poslední řadě i ten komunistický. Nejdříve se objevovaly v Tuzexu. Ty se pak v domácnostech šetřily a opečovávaly, zvláště když tam byl cizí nápis. Nejlépe v angličtině. Kolemjdoucí záviděli, byli jste něco víc...

Vždycky jsem si myslela, že největším spotřebním artiklem posledních let jsou džíny, které svou oblibou kralují na celém světě. Igelitka sice není tak slavná, ale jaksi je od našeho života neodmyslitelná. Samozřejmá. Všechno, co člověk nakoupí, automaticky strčí do igelitky. Chce vyhodit odpadky, a není koš? Má přece igelitku. Igelitky jsou nábytkem bezdomovců. S igelitkou se chodí do vězení, do vazby, do nemocnice, z práce, na výlet. I klasické rakve často nahrazují igelitky, jen trochu větší, a se zipem. Igelitky přetažené přes hlavu bohužel pomáhají drogově závislým nejen k silnějšímu prožitku při čichání ředidel, ale i k rychlé smrti. Igelitku najdete všude. V řece, v moři, v lese, v parku, na horách, i tam, kde byste ji nečekali, protože kde je člověk - tam je igelitka.

Blues o staré igelitce