13
vychází 18. 3. 2002
Rozhlasová publicistika
Český rozhlas 2 - Praha, 30. března 14.30 hodin
Manželka slavného režiséra Miloše Formana, fotomodelka, tanečnice a scenáristka Martina Formanová navštívila v těchto dnech Českou republiku, aby tu pokřtila svou autobiografickou knihu Skladatelka voňavého prádla. Ze tří pracovních dnů strávila pět hodin v Českém rozhlase, kde poskytla rozhovor do vysílání Dobrého jitra a pro redakci rozhlasové tvorby namluvila část ze svých vzpomínek. Následující ukázku berte jako malý závdavek:
V dobách
studií jsem jaksi podvědomě předpokládala, že si po škole najdu místo módní
redaktorky v některém měsíčníku, kde budu psát o věčně elegantní kombinaci
černé a bílé a o podomácku vyrobených pleťových maskách. Praha, do níž jsem se
vrátila, byla plná nových trendů a "módní policie" s pro mne
nepochopitelnými zákony. Došlo mi, že za svoje neměnné líčení a úpornou snahu
sladit kabelku s botami zasluhuji bezpodmínečně doživotí. Ne-li trest smrti. V kurzu
byla propíchaná kůže a tetování na lidech, kteří si naopak neodseděli ani den.
"Neboj se, Martino," utěšuje mě Kateřina nad indickou večeří. Sama v uplynulém roce odpromovala a stala se úspěšnou režisérkou dabingu. "Ty máš zajímavý hlas, zpočátku můžeš pracovat pro mne, a časem se něco vynoří..."
"Dobrá, přistoupím na všechny podmínky, ale výměnou chci slib, že se o tom nedozví policie," představuji si, jaké by bylo slyšet svůj hlas z televizní obrazovky. "Kačenko, to je od tebe strašně hezký," říkám nahlas.
Praha byla pro mne zakletá. Potkala jsem prvního známého a už jedu v té historce o náhlém vzplanutí a sňatku, a za tři dny se nemůžu podívat do zrcadla, jak špatně se v obručích vlastních lží cítím. Konečně jsem se odvážila otevřít Milošovu autobiografii. Věděla jsem jaksi, že není volný, a obávám se podrobností. A nakonec to není fakt, že je formálně ženatý, který mnou otřese. Čtu si závěr té knihy; zprávu, že všechno zažil, že všechno se už kolem něj odehrálo a on že neslyší jedinou větu, nevidí jedinou tvář, která by byla nová. Pohled mi sklouzává k sepranému švu sukně a vůbec na sobě neshledávám nic převratně nového či originálního. Napadá mě, že za chvíli to jistě prohlédne i on a vrátí mě zpět. Doléhá na mne skepse a trudomyslnost Milošova epilogu. Pak zakloním hlavu, zavřu oči a modlím se, abych tu poslední kapitolu změnila.
(hnd)