"Je to místo ze 16., 17. století, takže tam, kde je vstupní hala, stála konírna. Vzadu byly administrativní budovy. Nejsem si jist, ale domnívám se, že krb pochází už z doby Jindřicha IV. a zbytek zadní budovy ze století následujícího." - Pokud posloucháte pana Stefanyho, máte pocit, že jste na zámku a právě absolvujete jeho prohlídku. Skutečnost je však jiná. Pan Stefany mě totiž za okamžik uvede do pokoje. Hotel, který najdete mezi městy Lisiere a Caen v Normandii, má však, jak už napovídá jeho název, ještě jednu zvláštnost. Je to totiž starožitnictví. Dáte si snídani a můžete použít cukřenku ze stříbra, na níž je cedulka 500,- franků. Všude kolem vidíte nejrůznější hrníčky, soupravy příborů, ale i obrazy či kusy nábytku. To vše s cenovkou. Pokud se vám něco líbí a máte dostatek peněz, můžete si to koupit. "Máme hodně hostů, znalců, kterým se líbí naše starožitnosti, především zboží z Anglie, které pravidelně přivážíme. Máme od všeho něco. Oblíbený je třeba porcelán, často jde i o velmi staré věci, naprosté unikáty svého druhu," vysvětluje pan Stefany. Takže máte možnost zatopit si v krbu Jindřicha Navarrského a k tomu si koupit psací stůl za pět tisíc franků.

Ve Francii lze bydlet různě. Nejlevnější jsou sítě hotelů Formule I. Lepší jsou hotýlky Premiere Class - ty slouží hlavně na přespání. Přijedete pozdě večer, zalehnete a brzy ráno už jste zase na cestě. Mají jen to nejnutnější vybavení, tedy hlavně postel. Sociální zařízení bývá často na chodbě, ale všude je čisto. Velmi populární je i ubytování na venkově. Jsou to obyčejně statky nebo hospodářská stavení, kde bydlíte levně a máte všechno, co potřebujete. A v blízkosti i francouzskou rodinu s příležitostí ochutnat různé druhy vína. V Normandii pak spíše kalvadosu. V Normandii je tento druh ubytování často základním zdrojem obživy. Přes léto se celá rodina tísní v jedné komůrce, zatímco hosté okupují usedlost. Ale rodina z toho pak žije celý rok.

Ještě předtím, než jsem dorazil do starožitnictví, strávil jsem noc v jednom hotelu v Le Havru. Jmenoval se Západní vítr. Jedno patro bylo stylizováno do venkovské usedlosti, další mělo evokovat život v přírodě. Já jsem bydlel v patře, které připomínalo život na moři, a pokoj měl být něco jako kajuta. Byl ovšem vylepšen několika sádrovými racky, mořskou solí do koupele, oblázky v lampičkách, velkým kompasem a dokonce i povlečení bylo námořnické. Celou jednu stěnu pak zdobilo impozantní kormidlo.

Co se týče bydlení, ve Francii se fantazii meze nekladou. Bujná fantazie ovšem může někdy být i na škodu. Když jsem přijel k zámku pana Stefanyho, byla už hluboká noc a hotel vypadal tak trochu jako strašidelný hrad. Možná i proto, že stál hodně stranou ostatních domů. A přestože měl deset pokojů, všechny byly volné. To, že už je po sezoně, mě nijak zvlášť neuklidnilo. Mírumilovně nepůsobily ani dlouhé, bezpochyby vzácné nože, byť měly cenovku. V hotelu byl jediný člověk, až nápadně podobný Anthonymu Perkinsovi. Byl to právě pan Stefany. Jeho vazba na Anglii se mi také moc nezdála. I když v domě nikdo nebyl, každou chvíli tam něco vrzlo. Anthony Perkins mi ráno udělal dobrou snídani. "Máme otevřeno teprve sedm let a už se o nás ví," řekl významně. A já jsem se na něj stále díval trochu podezřívavě. Zeptal jsem se ho tedy, zdali v hotelu i bydlí. Ještě že jsem tak neučinil předchozí večer. "Ano," odpověděl. A jak byste asi předpokládali, vzápětí dodal: "Se svou matkou."