Během roku jsem byl na několika koncertech vašich či společných s Nohavicou a fascinovalo mě, jak rychle se měnilo a rozšiřovalo publikum.

Č: Návštěvnost se hodně změnila, chodí na nás čím dál víc lidí. Ale i my jsme změnili pojetí naší prezentace. Pro letošní rok jsme se rozhodli neobsazovat se v normálních festivalech, soustředíme se na vlastní turné, protože chceme, aby naši posluchači koncerty dobře viděli a slyšeli. A ne abychom se objevovali někde na festivalech, na kterých je jedna kapela s druhou a nejsou schopný dát posluchačům ten zážitek, který bychom my chtěli.

H: Ne že bychom toho nebyli schopní, ale nedovolují to časové podmínky a třeba ani technika. To, co jde z nás, je furt stejný.

Č: Právě zájem posluchačů nám dává tu možnost, že jsme schopní si udělat vlastní koncerty ve vlastní režii a se svými nápady.

Ještě k "proměně" lidí. Chodilo na vás dřív vyhraněné publikum?

H: Samozřejmě když chodí na koncert míň lidí, jsou vyhraněnější, než když jich přijde víc. Čechomor však dřív hrál úplně jinde a jinak. Nehrál koncerty na pódiích, ale spíš někde při starých řemeslech, na tržištích a tak dále, v Praze nebo kdekoliv jinde. Úplně se to změnilo tím, že jsme začali v roce 1997 hrát v Akropoli.

Č: V té době nás nemohlo zaznamenat nějaké širší či mladší publikum, protože jsme se objevovali na scénách, kam ti mladí moc nechodili - spíš střední generace a starší. Až díky těm Akropolím a díky turné s Lucií (1999) jsme se dostali do povědomí těch mladších, načež nastala ta řetězová reakce, že na nás začali chodit.

Musím připomenout Trutnov 2000, kde jste hráli. Do kotle se vřítili punkáči a různí dredaři a nejvíc ze všech pařili. Oni z vás byli úplně hotoví, protože vůbec netušili, že lidová hudba může být i pro ně zajímavá. Chodí na vás i takoví lidé? Třeba se z Čechomoru stane oblíbená punkerská skupina.

H: Na nás chodí lidé od dětí až po důchodce. Jsme taková rodinná kapela.

Č: My jsme si mysleli, že jsme takoví sedláci folkloru. Kdo ví, jestli nejsme punkeři... - Fakt je, že jednou z našich největších zbraní je dravost a energie při koncertech, a já myslím, že právě to oslovuje lidi, kteří reagují na rytmus a energii. Jiné pojetí je, když někdo reaguje jenom na melodii. To se u těch punkerů nedá zas až tak předpokládat.

Díky způsobu, jakým hrajete, báječně zprostředkováváte mladým lidem lidovou hudbu, se kterou by jinak neměli nikdy nic společného.

H: Dá se říct, že ctíme tradici a děláme takový most s přítomnem, které tady žijeme, s hudbou, ve které se nacházíme.

Jak na vaše pojetí lidové hudby reagují tradičnější folkloristé? Neházeli po vás někde půllitry?

H: Ne, to se nám nestalo. Dokonce jsme hráli s jednou horňáckou cimbálkou a já si všiml, že si celou dobu za námi podupávali... Já si myslím, že oni vědí, s jakou chutí to hrajeme, a to je to podstatné.

Č: Ti nejlepší v tomto oboru a tradici totiž rychle rozpoznají, co tím ta kapela myslí, jestli je v tom srdíčko nebo kalkul. My jsme dokonce s těmahle majstrama vedli pár rozhovorů a oni nám drží palce. Oni sami mají ten folklor hodně dobře zakonzervovaný, uhlídají si ho, aby se neublížilo tradici - a na nás je to samé: dostat to zase mezi jiné lidi a taky tomu moc neublížit.

Jak se snášíte s Colemanovými písničkami na soundtracku k Roku ďábla? Myslíte, že s jeho dunivým stylem a jiným pojetím ladíte stejně jako Nohavicův folk s vaším folklorem?

H: Nevadí to, naopak. Píseň Pukaea je záležitost skoro až etnická, protože to je projekt s Maory. Ta druhá je zase písnička od Killing Joke, a ti takhle už skoro dvacet let hrajou. Řekl bych, že je v tom hodně energie a že to je velice pozitivní, dobrá hudba.

Č: Jaz Coleman je duší romantik, a ačkoli je punker nebo postpunker, zalíbily se mu ty melodie, které jsou tady u nás. Nikdy dřív se s nimi nesetkal, možná když poslouchal Janáčka nebo když studoval ve východním Německu a Maďarsku. Ale doopravdy se s naším folklorem setkal, až když ho někde objevil Karel a když se setkal s námi. Naše písničky se mu líbily, a tak byl ochoten jít s námi do Proměn i do soundtracku k Roku ďábla.

Vy si nekladete žádné hranice, jste prý schopni pojmout jakýkoli hudební extrém. Nepřijmete někdy pro nějaký projekt do Čechomoru něco z Colemanova stylu?

H: Zatím jsme o tom neuvažovali. Uvidíme, co nám z toho zase vyleze, kam to přemostíme...

Jak se prodávaly vaše desky před zlomovým rokem 2000?

H: Desky se moc neprodávaly. Měli jsme vydavatele, ale ten neměl vyřešenou distribuci a promo. Dá se říci, že do širšího povědomí jsme přišli v roce 1999, kdy jsme jeli na turné s Lucií. Z toho se začaly odvíjet další věci a všechny ty spolupráce. První větší prodej jsme zaznamenali u desky Čechomor (2000) a ten největší prodej je u Proměn (2001).

Vždycky mě mrzí, když si širší posluchačstvo všímá pouze komerčně nejúspěšnější desky a vše okolo, co je třeba stejně dobré, ignoruje. Začaly se po Proměnách zpětně prodávat i vaše staré věci?

Č: Posluchači začali jevit zájem o naše starší desky právě díky těm novým.

Jak si stojí úplně nejstarší album Dověcnosti?

Č: O Dověcnosti (1991) je zájem také. Teď se dokonce chystá reedice - vyjdou v nejbližší době a budou mít nějaké bonusy.

Jak se vlastně tato deska zrodila? Jak to, že vyšla u undergroundového Globusu?

Č: To byla tenkrát taková zvláštní situace. My jsme tenkrát hráli kramářské písničky a přišel za námi Kocour, což byl šéf Globusu. V té době nám hodně pomohl, protože by o nás asi těžko mělo nějaké vydavatelství zájem.

Jak se díváte na tyto nejdávnější Dověcnosti. Když vaše desky poslouchám v kuse, tak zas nějaký zásadní rozdíl nevidím.

Č: Určitě se od toho materiálu neodvracíme. To bylo jen v pojetí, jak se ten materiál tehdy zpracovával zvukově. Měli jsme samozřejmě jiné možnosti než dneska a v kapele hráli úplně jiní muzikanti. Z původní sestavy jsem zůstal vlastně jenom já...

Jak jste vlastně natáčeli film Rok ďábla? Jste tam víc za herce, nebo za hudebníky?

H: Je tam hodně postav - hodně kohoutů na jednom smetišti; ale není to myšleno úplně tak, jak to říkám. Především tam jde o písničky, ke kterým jsou navázány různé navzájem propletené příběhy. Jak Franta říká, je to film o setkání se zázrakem.

Viděli jste třeba Zelenkův Happyend s Mňágou? Má to něco společného?

Č: Režisér Petr Zelenka se jako jeden z mála v této zemi už od počátku zabývá filmy o kapelách (Mňága a Žďorp nebo Visací zámek), tyto filmy mají samozřejmě společné prvky. Ale jako film je to zase o něčem jiném - Petr je chytrý a šikovný člověk a umí dostat do děje, filmu a obrázků to, co chce. Je za tím vždycky několik dalších rovin - tady jde konkrétně o ďábla alkohola a další roviny, které možná bude muset divák zhlédnout několikrát.

H: Petr je člověk, který má rád hudbu, a z toho to všechno vychází.

Č: Je to hudební film, ve kterém hraje Jarek Nohavica, Karel Plíhal, Čechomor, Jaz Coleman a herec-neherec Jan Prent.

A František Černý k tomu všemu hraje všechny...

Č: Tak se mi poštěstilo, že postupem času mi Petr vetkl několik rolí...

H: Franta se velice dobře aklimatizuje v různých prostředích a Petr toho využil natolik, že ho nechal připodobnit několika postavám toho filmu.

Č: Já tam hraju sám sebe - a kolikrát nejsem takový, jaký tam jsem! -, potom Jarka Nohavicu, Marii Rottrovou a nakonec i Jaze Colemana.

Já jsem byl na koncertě na Brumlovce, kde jste zrovna hrál Nohavicu, a skoro to nebylo k poznání...

H: No prosím. Ale v kině to bude vidět i z dvacáté řady...

Č: Karel v tom filmu hrál mimo jiné i léčitele, a to tak bezvadně, že mu volají lidi a dokonce už nějaké vyléčil a vypadá to, že si brzy otevře ordinaci. Nepotřebujete nějak vyléčit? Koukejte na mě, jak jsem zdravej...

Dostáváte nabídky na další filmové role?

Č: Spíš jsem dostal nabídky na reklamu - jedné jsem se zúčastnil, hrál jsem tam taxikáře, ale další nabídky se prostě přijmout nedaly. To byl nějaký Adam v rouše s fíkovým listem, to nešlo. Karel to zakázal...

Celý projekt Rok ďábla je něčím v této krajině naprosto nezvyklým. Jaký je to pocit být něčeho takového součástí?

H: No tak svým způsobem máte pravdu, ale nám to přijde docela přirozené nebo normálnější, protože přece jen je to hudební film o hudebnících (do)provázený písněmi. Proto ani ten soundtrack není postavený na filmové hudbě.

Četl jsem, že ty písničky jsou živě nahrané, ale zdály se mi až moc kvalitní. To je to tak dokonale nahrané?

Č: Ano, je to dokonale nahrané, protože se nahrávalo na 24 stop a mixovalo ve studiu.

H: Ale jsou tam dvě nebo tři autentické písničky, které byly brané z koncertu sběrovým mikrofonem. Kromě toho tam jsou ještě dvě studiové písně od Jaze Colemana (jeho Killing Joke a Pukaea).

Č: Na desce ovšem převládají písničky Jarka Nohavici a Čechomoru. Jeli jsme společné turné a Zelenka si vybral několik koncertů, na kterých se točily jednak hrané scény a jednak hudba. Přijelo tam studio Sono, konkrétně Milan Cimfe, takže ty živé nahrávky dopadly hodně dobře.

Na desce jsou i vaše staré věci. Je tam i něco úplně nového čistě od vás?

H: Ne, my tam nemáme v podstatě žádnou novou písničku. Ten projekt vznikl ve chvíli, kdy jsme vydali Proměny s Jazem Colemanem, takže jsme nemohli zvládnout připravit nějakou novou píseň přímo pro film. Ale co se týká Jarkových písniček, jsou tam písně, které nikdy nevyšly (např. Rakety) nebo nejsou tak známé, takže toto CD je jako nové.

Č: A co se týká Čechomoru, záměrem režiséra Petra Zelenky bylo, aby se tam objevily staré písničky.

A tyto staré písně, např. Šimbolice, jsou původní, nebo také nově nahrané?

H: Všechny písničky jsou z doby natáčení filmu.

Na desce figuruje i Karel Plíhal - dostali jste se k němu přes Nohavicu, nebo naopak?

Č: S Plíhalem jsme jenom kamarádi.

H: Karel Plíhal může za to, že s Jarkem hrajeme. Karel ho upozornil na naši skupinu a Jarek si nás pozval do Těšína, kde každý podzim probíhá setkání divadel z Čech, Slovenska, Polska, Maďarska - taková "visegrádská čtyřka"... Vystoupili jsme tam na galakoncertu a Jarek nám pak zavolal, jestli bychom s ním nechtěli jet na turné.

Když dělal Nohavica s Vřešťálem a Sázavským Divné století, i následné turné bylo bezvadné. Potom jako by to začalo vyšumovat a Moje smutný srdce je až podivně komorní - a tamtéž se zjevujete vy a vaše dvě písničky na té desku jsou vysoce hodnoceny každým, kdo ji zná, a posléze všechny šíleně nadchlo turné, které jste společně rok podnikali.

H: Hráli jsme asi 60 koncertů.

Já byl na začátku turné v Litomyšli a pak na Brumlovce v závěru. Fascinoval mě ten obrovský posun, kdy v Litomyšli jste byli ještě jakoby v pozadí, většinu odehrál sám Nohavica s kytarou, a na Brumlovce už z toho byl Čechomor jak vyšitý s úžasným kapelníkem a rovnocenným členem Nohavicou, což bylo naprosto nádherné.

H: To se spíš ty písničky začaly hrát malinko jinak - nebyl to žádný promyšlený vývoj. Jarek má svoje kvality na svém místě a má jich dost. To bylo pojetím tohoto koncertu, respektive filmu.

Takže slavný koncert ve vyprodané Brumlovce byl výjimečně jiný?

Č: Jiný byl hlavně tím, že se tam točil ten film.

H: Tento koncert byl jenom kvůli filmu. Chybělo několik věcí, které se měly natočit v nějaké továrně. Ta se nakonec nesehnala, a protože Zelenka chtěl, aby to prostředí bylo víc industriální, stejně jako hudba, ze které se vybíralo, udělal se tenhle koncert.

Jak jste pracovali s Nohavicovými písničkami? Dávali jste je dohromady na zkouškách, nebo chodil s nápady každý zvlášť?

H: Písničky si vlastně vybral Petr Zelenka ke scénáři sám a pak bylo na nás, abychom je s Jarkem upravili. Udělali jsme většinu písniček tak, jak by měly vypadat, pak jsme je zkoušeli s kapelou. Někdy se ale stalo, že během natáčení Petr Zelenka přišel a říká, že by se mu tam dnes hodila tahle a jestli ji nemůžeme udělat. Tak jsme ji na zkoušce udělali...

Mně se líbily ty legrácky jako Elefanten Marsch a Pochod eskymáků - to byl váš jamming?

H: Ne, Elefanten Marsch složil Jarek Nohavica, s tím přišel jako s úplně první písničkou, kterou jsme začali zkoušet, když jsme se poprvé setkali... Měl k tomu historku, že nějaký polský skladatel řekl, že hudebník nejvíc vydělá na tom, když mu v cirkuse hrajou pochod slonů, protože sloni musí chodit pořád. On je na to naučenej, nic jinýho nedělá, než že chodí v cirkuse a musí tam chodit aspoň dvakrát, na začátku a na konci, to znamená, že dvakrát se ta písnička zahraje. Proto složil Jarek Elefanten Marsch. A co se týče Pochodu eskymáků, to už byl takový posun malinko jinam, to jsme brali jako veselou hru...

Č: Jarek je především muzikant, tak si chtěl taky zahrát. S Vřešťálem a Sázavským si asi moc nezahrál, oni kluci jsou spíš takoví vážní, intelektuálnější než my, a tak si s námi chtěl zahrát nějakou legrandu.

Já si myslím, že Sázavský všem dost vnucuje svoji představu, kdežto u vás bylo vidět, že jste sehraná skupina.

Č: Vítek Sázavský je šikovnej chlapík a dělá to hodně dobře, slušně produkuje desky, myslím, že za nimi stál opravdu pěkný materiál a dobré výsledky. S námi ale Jarek trošku omládl. Dělali jsme společně písničky, on si zavzpomínal na svoje bigbítový období, mohl si stoupnout za mikrofon a zpívat jako rockovej zpěvák, takže vystřídal několik poloh, což mu vyhovovalo.

Po loňské nominaci v kategorii Folk a country jste v letošních českých výročních cenách Akademie populární hudby adepty na skupinu roku, desku a píseň roku (Proměny).

Č: Já si myslím, že je opravdu dobře, že se dostává do popředí něco, co by mohlo oslovit posluchače a co je přímo odsaď, protože co si budeme povídat, ty ostatní vlivy jsou skutečně odjinud. Ať ty lidi poznávají, co mají doma, v domácí hlíně - hudbu, která je jen tady u nás. Nebráníme se vlivům, ale proč musí být všechno z Ameriky, že?

Ve skupině roku jste zároveň s Monkey Business a Kryštofem. Co říkáte té nezvyklé kombinaci? Já vidím pozitivně, že tam byly každý rok stejné, spíše popové skupiny a teď to jsou tři úplně rozdílné.

H: Samozřejmě, letos jsou ty nominace zaplaťpánbůh asi tak o třicet tisíc procent lepší, než kdy byly. I předávání cen bude jiné - mně předtím přišlo, že to je představení spíš pro divadelníky než pro hudebníky, a letos to má být v Paegas Aréně, bude to koncert pro normální lidi spojený s předáním cen.

Takže tam bude všechno živě?

H: Doufám. Je to na nejlepší cestě k tomu, aby to tak bylo.

Kdy proběhne vaše letošní turné?

H: Bude začínat 1. dubna a rozdělíme ho na několik částí.

Bude zajímavé nějakým hostem, se kterým jste teď dělali, nebo budete hrát konečně "jenom" vy?

H: Jenom my. Samozřejmě s námi pojede na nějaké koncerty Lenka Dusilová, ale to bude asi tak zhruba všechno.

A nějaký speciální galavečer jako křest a završení Roku ďábla, kde byste zase byli všichni?

H: Zatím nemáme naplánovaného nic, ale bavili jsme se o tom, že bychom si letos někde zahráli - záleží na příležitosti.

Máte už v plánu novou desku, nebo teď budete propagovat ty stávající?

Č: Letos nás čeká jednak premiéra filmu, jednak naše vlastní koncerty a myslíme si, že zahlcovat trh další deskou nemá smysl. Počítáme, že by naše nová deska měla vyjít někdy na jaře příštího roku.

Počítáte s tím, že by se na ní vyskytl někdo z vašich momentálních kolegů, nebo zůstanete věrni sobě?

H: Spíš zůstaneme věrni sobě.

Myslíte, že Nohavicova deska Moje smutný srdce, společné turné a film Rok ďábla je vrchol vaší spolupráce, nebo přijde ještě něco většího, co to překoná?

H: My doufáme, že ne. Ale co bude dál, to nám ukáže čas.

Č: Co se týče spolupráce, tak já nevím, s kým lepším by se tady dalo ještě spolupracovat než s Jarkem Nohavicou. Nebráníme se další spolupráci, ale teď má Jarek svůj vlastní program a my také. Spíš počítáme s tím, že by se měl objevit někdo ze zahraničí.

H: Letos nám totiž deska Proměny vychází v několika i neevropských zemích, také v Americe a Japonsku. Třeba budeme dělat s nějakými Japonci...

Nemáte už nastřádány svoje vlastní věci, třeba ve folklorním stylu, které by se Čechomoru hodily?

H: Úplně autorské písničky nemáme, ale ty lidové jsou natolik autorsky upravené, že je v nich vidět a cítit, co děláme. Ale samozřejmě že doba nás k tomu tlačí, už si nějaké věci připravujeme. Až budou dobré, tak je vydáme.

Už aby na to došlo. Děkuji za rozhovor.

PETR NOVOTNÝ