Je tomu již rok, co zemřel Mejla Hlavsa, hlavní postava českého undergroundu a zakladatel The Plastic People Of The Universe. Velmi nechtěně se střetla tato smutná událost s horečnou aktivitou nezávislých vydavatelů, kteří právě na loňský rok připravili spoustu titulů, ať již nových či reeditovaných, jež však pojilo jméno Mejly Hlavsy. Smrt autora a nový život nahrávek nemají nic společného, možná jen jaksi magicky došlo na neplánovanou oslavu velikého tvůrčího ducha.

Jediným posmrtným projektem bylo dvojalbum Poslední dekáda, které vyšlo nedlouho po Mejlově smrti a obsahovalo jeho největší sólové hity doplněné o záznam koncertu k nedožitým padesátinám. Veliká diskuse se vedla ohledně prvního skutečně studiového alba Plastic People, které Mejla ve větší míře připravil, ale již nenahrál. Album Líně s tebou spím nicméně vyšlo (v červnu 2001) a byť v undergroundu nezpůsobilo takové pozdvižení jako např. Mejlův novátorský projekt Šílenství (1999), zní přesně jako staří Plastici. Novým "uměleckým vedoucím" zdá se být saxofonista Vráťa Brabenec, který doplnil šest "mejlovek" o další vlastní a na koncertech působí coby moderátor. Po 30 letech změnili Plastici tvář a chovají se jako veselá kapela na lidové zábavě: snaží se hrát hudbu pro potěchu mysli i těla a vymanit se z věčné škatulky buřičů - snad aby dokázali, že nechtějí jen uměle pokračovat v Mejlově odkazu. Líně s tebou spím zkrátka přeneslo Plastiky do třetí formy jejich existence, kde první byla skutečně undergroundová, druhá revivalová (od roku 1997) a tato je konečně jiná.

V pokračující antologii Plastic People připravilo vydavatelství Globus k stávajícím šesti dva nové díly: Půlnoční myš zachycující léta 1985-1986 je prakticky profesionální album, jež se po ošetření zvuku silně podobá pozdějším studiovým nahrávkám Mejlovy Půlnoci. Jsou to poslední společné nahrávky Plastic People (již bez Vráti Brabence, který byl donucen k emigraci) a nutno říci, že jsou mnohem komerčnější než ona revivalová, temnější a dunivější doba Plastiků od roku 1997, která je pravověrnými podzemníky tolik kritizována. Dále přibyla nejlegendárnější nahrávka, Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned z let 1974-1975, která vyšla jako první deska Plastiků v zahraničí (v roce 1978 v Paříži). Obsahuje nejslavnější písně Plastiků vůbec - např. Dvacet, Zácpa, Toxika, Magické noci, Okolo okna, Nikdo nebo Francovka, ovšem v dřevní, aranžérsky velice střízlivé podobě, která je skutečným požitkem. Značná část obou desek vyšla již v osmialbové kolekci Plastic People v roce 1992, nyní jsou však nahrávky špičkově (a k nepoznání) ošetřeny moderní technikou a doplněny o mnohé, tehdy dosud ztracené bonusy. Do konce antologie zbývají nyní už jen dva díly.

Loni došlo také na mnohé reedice: znovu vyšla deska Půlnoci City Of Hysteria nahraná po revoluci v Americe, v novém provedení (remasterovaném a částečně remixovaném) se pak znovu objevili DG 307 a Uměle dochuceno, projekt Mejly a Pavla Zajíčka z roku 1992. Nakladatelství Maťa vydalo obě knihy věnované Plastic People - rozhovor Jana Pelce s Mejlou Bez ohňů je underground (pro nové vydání chtěli doplnit patnáct již nepopsaných let, bohužel na to nedošlo) a sborník Plastic People - Texty (rozšířené vydání, což v praxi znamená několik nových textů z Mejlova Šílenství a Líně s tebou spím a rozsáhlá barevná příloha s kompletní diskografií). Bylo toho tedy loni až příliš mnoho, ale proč nekonkurovat Helenkám a Karlíčkům něčím, co určitě mělo a doufejme ještě má smysl.