V minulém čísle Týdeníku Rozhlas jste si mohli přečíst recenzi na nový film režiséra Petra Zelenky a také obsáhlý rozhovor se skupinou Čechomor, která si v něm zahrála. Protože je Rok ďábla projektem v českých poměrech vskutku mimořádným, alespoň stručnou reflexi si zaslouží i soundtrack ke snímku, v němž se Zelenka, tvůrce kultovních Knoflíkářů a Samotářů, vrací k poetice svého filmového debutu Mňága - Happy End a koneckonců i k ještě staršímu televiznímu filmu, jejž natočil o české punkové legendě Visací zámek.

Označit album Rok ďábla za další z desek Jaromíra Nohavici je vzhledem k ostatním zúčastněným hudebníkům trochu nešetrné, ale vlastně je to tak. Nohavica hraje hlavní roli nejen ve filmu, je podepsán také pod většinou, byť často archivních nahrávek soundtracku. Platí to nejen o písních, které si složil i nazpíval sám. Součástí disku doprovázejícího film je třeba jedna z prvních úspěšných skladeb, na nichž Nohavica spolupracoval, písnička Lásko, voníš deštěm, kterou už na začátku osmdesátých let otextoval pro "dámu" české populární hudby Marii Rottrovou. V jedné ze dvou verzí jím zhudebněné básně Petra Bezruče Kdo na moje místo? zase zpívá František Černý z Čechomoru, kapely, která se zaskví i v Nohavicově úpravě ruské lidovky Goluboček, nazpívané a capella. Skladeb, kterých se písničkářova osobnost nijak nedotkla, je zkrátka mezi třiadvaceti položkami Roku ďábla jako šafránu. Vedle dvou písniček Čechomoru a albem prostupující instrumentálky Karla Holase jde vlastně jen o příspěvky britského spolupracovníka Čechomoru, dirigenta Jaze Colemana: Pukaea voní exotikou, Exorcism zase odkazuje na Colemanovu minulost v proslulé rockové formaci Killing Joke.

Z písní, jichž je Nohavica autorem i interpretem, stojí za připomenutí zvláště skladby, které na žádných albech nenajdete. Ne proto, že by byly nové - Nohavica v průběhu svých muzikantských let napsal řadu písniček, které mohli posluchači v lepším případě slyšet jen na koncertech, na desky se ale nevešly. Na Roku ďábla jsou takové skladby dvě, Osud a Rakety. Obě reprezentují tu nejznámější, čistě folkovou podobu Nohavicovy tvorby, filmem, a tedy i soundtrackem zachycenou ještě v Písni pro malou Lenku či ve skladbě Mikymauz, s níž písničkáři vypomohl jeho souputník Karel Plíhal. Pro zaryté folkaře budou asi už méně stravitelné rockové úpravy některých "posvátných" písní, třeba Básnířky. Jenže i to je dneska Jaromír Nohavica, muzikant, který už dávno překročil svůj stín. Rok ďábla tuto skutečnost ještě podtrhuje.

MILAN ŠEFL