"Víte, co je to ambivalentní pocit?" zeptal se kdysi s trochou morbidního humoru Milan Lasica. "Ten se vás zmocní, když spadne ze srázu vaše tchyně s vaším novým autem." Moje tchyně byla báječná žena, každému bych ji přál. A můj plechový miláček si zaslouží lepší osud. Přesto z kontaktu s belgickými úřady dobře vím, co jsou to ambivalentní pocity. Uvedu názorný příklad. V lednu jsem si požádal o belgický řidičský průkaz, jelikož je pro cizince od nového roku povinný. Pracovník magistrátu mi sebral český řidičák, dvě fotky a v přepočtu 300 Kč a pronesl: "Za měsíc přijďte." Na mé protesty, že bez průkazu nemůžu jako novinář existovat, reagoval pokrčením ramen a úsměvem: "Už po vás v Belgii někdy někdo řidičák chtěl?" V duchu jsem musel staršímu elegánovi dát za pravdu. Za tři a půl roku mě v Belgii nikdo nezastavil, nikdo nepokutoval za rychlou jízdu, za nerozsvícená světla. Nikdy jsem nefoukal do balonku kvůli alkoholu v krvi. V jistém smyslu je Belgie neuvěřitelně pohodová a liberální. A tak vás ani nenaštve, když namísto měsíce dostanete řidičák dokonce až za sedm týdnů. To je ale pouze jeden z mnoha paradoxů. Belgické ministerstvo vnitra třeba loni nestihlo v termínu vydat akreditace zahraničním novinářům na letošní rok. Žádost bylo sice nutné odeslat v lednu 2001, ale ještě v prosinci nebylo nic hotové. Pět měsíců po úřední lhůtě. Dvě tisícovky novinářů tak byly v zemi pár týdnů ilegálně. Když jsem ale na konci ledna akreditaci konečně dostal a s propadlou občankou došel na úřad, nikdo mi nevynadal za to, že téměř měsíc v Belgii pracuji bez povolení. Žádné nervy, zdůvodňování, frustrace. Opět jen úsměvy a dobrá nálada. Ale pak přijdou ty horší chvilky, kdy pohoda není na místě, ale Belgičan ji neztrácí. To když vám třeba přestane fungovat topení a ocitnete se v pětistupňovém mraze v prochlazeném bytě. Jeho majitelka byla během mého telefonátu jako včelí med. "Ihned zavolám opraváře. Samozřejmě ta situace se musí hned řešit," utěšovala mě. Realita byla jiná. Opravář přišel za čtyři dny. Asi dvě hodiny se hrabal v kotli a pak odešel s tím, že se vrátí za týden, jelikož musí do velkoskladu pro součástky. Byl jsem s tím čekáním smířený do chvíle, než jsem zjistil, že vedle topení mi po návštěvě experta neteče ani teplá voda. Vytočil jsem proto číslo opraváře a tam se ozvalo: "Ale pane Fridrichu, klid. Dělám, co můžu. Nikdo by vám to nespravil rychleji!" Dlouho jsem přemýšlel nad svými ambivalentními pocity ve vztahu k belgické pohodě. Na jedné straně je laxní přístup výrazem lidskosti v šedivém úředním světě zákazů, příkazů a norem. Na druhé je ta pohoda nelidská, až to praští. Uvědomuji si, jak těžké je najít v tom rovnováhu, a zatím stále usínám s ambivalentními pocity. Je lepší přílišná starostlivost a přesnost, nebo laxnější pohoda? Nevím. Najít v kontaktu mezi lidmi rovnováhu je ten nejsložitější problém světa.