Írán je nevšední země, ve které člověka neustále něco překvapuje. Můžete být sebelépe teoreticky připraveni, respektovat všechny tradice a zvyky, kterých má tato země nesčetně, a stejně se dostanete do neočekávaných situací.

V jednom osmdesátitisícovém městě nedaleko afghánských hranic, kde leží i jeden z uprchlických táborů, jsem potřeboval vyměnit dolary za místní měnu. Ve sto padesát kilometrů vzdáleném dvoumilionovém Mažhadu totiž měli ten den ve směnárnách buď zavřeno, nebo neměli dost íránských rijálů. A tak jsem zamířil se svým průvodcem a taxikářem do největší banky v Turbadžánu. Taxikář řekl, že nejprve zjistí situaci sám, což se ukázalo jako chyba. Přišel s novinkou, že se tady cizí peníze nedají vyměnit. A údajně jediný směnárník, který měnil peníze načerno, je právě proto ve vězení. Tak jsme zamířili do zlatnictví, kam zase odešel taxikář sám. A vrátil se s policistou v civilu, který nás pozval jako hosty do místní věznice.

Místní náčelník nám i přes postní měsíc ramadán nabídl čaj a vysvětlil, že jim zavolali z banky, protože se báli, že jim chce někdo prodat falešné dolary. Což se prý v minulosti už několikrát stalo. Írán leží v neklidné oblasti, a tady jsme navíc byli v blízkosti hranic. Strávili jsme příjemnou půlhodinku a nakonec jsem s pomocí policistů mohl pokračovat v cestě za uprchlíky jak do táborů, tak na íránsko-afghánskou hranici.

Co provází návštěvníka Íránu na každém kroku, pokud dodržuje místní zvyky, jsou velmi příjemní a pohostinní lidé. V ramadánu doslova trpí tím, že hosta z ciziny nemohou uctít čajem, který mezi nápoji suverénně vede. Zato jakmile skončí denní půst a nastane večer, je vidět, že pozvání hosta ke sklence čaje působí Íráncům opravdovou radost. Jednak je to hluboce zakořeněná tradice, a pak se také mohou dozvědět spoustu novinek, o které pak obohatí i všechny přátele, sousedy a známé. Takovéto nevšední noviny se pak šíří jako lavina. Zjištění, že cizinec z Evropy, ale dokonce ani ze Spojených států není považován za nepřítele, potěší. Zvláště v odlehlejších místech země, která nepatří k turisticky navštěvovaným atrakcím, je návštěvník z České republiky právem považován za raritu.

Íránci jsou většinou jak k cizincům, tak mezi sebou velmi taktní, což mi také trochu působilo těžkosti. Íránec totiž nerad říká "ne". A tak člověk musí vnímat situaci vcelku, aby pochopil, jestli to, co je potřeba, půjde, nebo ne. A to trvá někdy dost dlouho. Setkával jsem se s lidmi ze všech vrstev společnosti, od prostých lidí přes obchodníky až k duchovním a představitelům státu. A jak jsem překonával jazykovou bariéru? S řadou lidí jsem mluvil anglicky, ale duchovní ani většina Íránců, a to i na mnoha úřadech, anglicky nemluví. Naštěstí se ale persky domluvím. Velmi milému problému jsem musel čelit, když jsem s některým Íráncem vstupoval do budovy nebo do místnosti. Íránci si totiž neustále dávají přednost. Dokonce si o tom sami vyprávějí jeden vtip: manželé čekali přírůstek do rodiny, a to rovnou dvojčata. Žena byla v jiném stavu půl roku, rok, pět let, deset let, až se po třiceti letech narodili dva - rovnou třicetiletí - synové, kteří už měli dokonce i vousy. Manžel se rozčiloval, jak je to možné, a jeden ze synů, který nechtěl, aby se rodiče hádali, všechno vysvětlil. Narodili se tak pozdě proto, že se nemohli dohodnout, kdo půjde na svět jako první. Stále si dávali přednost.

Také při placení nastává zajímavá situace. Číšník v restauraci, taxikář i obchodník mi říkali, že jim bude ctí, když poskytnutou službu nebo zboží přijmu jako dárek. Očekávali totiž, že to podle íránské etikety odmítnu. Podle nepsaných pravidel by to měl Íránec udělat třikrát a každý by to měl odmítnout. Teprve když na tom dál trvá, lze to přijmout, což se mi ale nikdy nestalo. Sentiment ale není na místě. Protože po takovémto povídání některý řidič taxi klidně nasadí dvojnásobnou cenu, takže je nutné být ve střehu. Taky jsem pochopil, proč mi jeden známý po své první návštěvě tady říkal, že to je bezvadné, že se dá v Íránu jezdit taxíky zadarmo. Než se chudáci řidiči vzpamatovali ze šoku, že to vzal vážně, byl už pryč.

Írán je obrovská země, dvacetkrát větší než ta naše. Je bohatá na přírodní atrakce i historické památky i na politické dění. Ale k tomu, aby ji člověk dobře poznal, je potřeba mnoho a mnoho času.