U zrodu gramofonové firmy, která uvedla na trh jako jeden ze svých hlavních výrobků gramodesky značky Parlophon, stál rodák ze švédského města Sédertälje, zručný mechanik Carl Lindström (1869-1933). V roce 1892 se odstěhoval za prací do Německa a od roku 1896 v Berlíně se svým společníkem Paulem Pfeifferem vyráběl jednoduché a laciné přehrávací fonografy značky Lyra, nahrávací a přehrávací fonografy Ideal a o něco později též gramofony značky Lynophone, které tenkrát představovaly pro firmy The Gramophone Co. a International Zonophone Co. - vedoucí evropské výrobce gramofonů - prakticky jedinou konkurenci.

Od roku 1902 od Lindströma nakupovala gramofony též finančně silná firma dvou berlínských výrobců filmových projektorů Maxe Strause a Heinricha Zuntze a prodávala je pod vlastní značkou. Koncem ledna roku 1904 se obě firmy sloučily a vytvořily společnost Carl Lindström GmbH, která si za obchodní značku zvolila stylizovaný symbol libry s gramofonem v pozadí. Nová společnost si pronajala třetí patro velké tovární budovy, kde se od roku 1899 zpracovávala mosaz. Výroba fonografů a gramofonů rychle nabírala na obrátkách - ve stejném roce nový koncern prodal již více než 5000 fonografů a 10 000 gramofonů, které uváděl na trh pod značkou Parlophon. V roce 1906 firma přesídlila do větších prostor, ukončila výrobu fonografů a začala se plně věnovat výrobě gramofonů různých typů - o rok později jich prodala již více než 150 000 kusů.

V následujících letech prošel Lindströmův podnik řadou fúzí: v roce 1910 se spojil s další velkou německou gramofonovou firmou Beka-Werke a změnil svůj status na akciovou společnost. O rok později se koncern Carl Lindström AG sloučil se společností International Talking Machine Company, jejímž hlavním produktem byly gramodesky značky Odeon a Fonotipia, a v roce 1913 pohltil firmu Grünbaum & Thomas AG, která vyráběla gramodesky značek Lyrophon, Dacapo a Favorit. Od roku 1919 již měl Lindströmův koncern vlastní velkou berlínskou továrnu pyšnící se jedním z nejvyšších komínů v Evropě a zaměstnávající více než 1000 pracovníků.

Ještě stručně pár slov k dalším proměnám firmy Carl Lindström AG: Po zhroucení německé měny založila v roce 1925 v Německu svoji pobočku anglická gramofonová firma Columbia, začala zde pod značkou Electrola vyrábět gramodesky a gramofony a o dva roky později odkoupila rozhodující podíl akcií Lindströmova koncernu, k němuž přičlenila svoji sesterskou značku Homokord, kterou získala o několik let dříve. V roce 1931 se anglické firmy Columbia a The Gramophone Co. spojily a vytvořily dodnes existující společnost Electric & Musical Industries Ltd. (EMI). Jednotlivé začleněné společnosti však i nadále uváděly své výrobky na trh pod svými původními obchodními značkami.

Výrobou gramodesek se Lindströmův koncern začal zabývat od okamžiku převzetí velké exportní firmy Beka. První gramodesky s vlastní etiketou Parlophon se pak na německém trhu objevily v roce 1911 - měly běžné průměry 25 a 30 cm, velice malebné etikety a obsahovaly především nahrávky předních německých salonních orchestrů. Během první světové války Lindströmův koncern (jako drtivá většina evropských gramofonových společností) žádné gramodesky nenatáčel, jen jeho vídeňská pobočka vydala v roce 1915 jako svůj příspěvek k válečnému úsilí Rakousko-Uherska gramodesky s projevy mj. Jeho Veličenstva císaře a krále Franze Josefa I., Jeho císařské a královské Výsosti následníka trůnu arcivévody Karla Františka Josefa a Jeho Excelence plukovního generála a šéfa generálního štábu Franze svobodného pána Konráda von Hötzendorfa, který na této desce pronesl pár slov o "nerozborném sepětí všech národů Rakousko-Uherska v naší armádě a válečném loďstvu coby trvalém plodu světové války".

Od roku 1920 byla v berlínské továrně opět plně obnovena výroba gramodesek z předválečných i nově natáčených matric. Mezitím založil v USA v roce 1919 jeden z ředitelů Lindströmova koncernu firmu Okeh Phonograph Company, která začala vydávat gramodesky značky Okeh (lisovala je newyorská firma General Phonograph Corporation). Na jasně oranžové etiketě této značky vycházel také český repertoár určený pro silnou českou a slovenskou krajanskou menšinu, přičemž lisované snímky pocházely jak z "domácích", tj. amerických zdrojů (známá Albrechtova družina), tak z matric natočených firmou Odeon v ČSR (hlavně pověstná Hermannova kapela). Naši krajané byli navíc na obalech těchto gramodesek informování, že "tento record je tištěn Fonografiční generální korporací, jež vyrábí pověstné OKeh recordy - recordy nejlepší jakosti. Vyrábí se v OKeh továrnách, má na sobě OKeh záruku jakosti a nápis udává, kde byl zaznačen." (Ortografie s velkým K užívala firma dosti často, aby ve čtenářích vzbudila asociaci na O.K.)

Kromě řady velkých evropských a asijských zastoupení měl Lindström od roku 1921 svoji pobočku i ve Velké Británii, kde se gramodesky této firmy (s etiketou v poangličtěném znění Parlophone) lisovaly v závodě Mead Works v hrabství Hertfordshire.

Od roku 1923 se v berlínské továrně začaly pro milovníky moderních tanečních rytmů lisovat gramodesky s hnědočervenou etiketou Lindström American Record, které přinášely - jako první v Německu - rané snímky kvalitních amerických jazzových a tanečních orchestrů. Na této etiketě nacházíme po roce 1925 v řadě objednacích čísel A 4200 také snímky určené pro český trh - šlo ale o stejný lidový repertoár, který byl v USA lisovaný pro naše krajany na již zmíněných deskách značky OKeh. Etiketa Lindström American Record zanikla v roce 1927 - firemní katalogy ale gramodesky této značky nabízely ještě v roce 1932, ovšem již za sníženou cenu 15 Kč (oproti původním 28 Kč).

Další etiketou, kterou uvedl Lindströmův koncern ve dvacátých letech na československý trh, byly gramodesky značky Kismet s repertoárem určeným pro nejvýchodnější části republiky - východní Slovensko a Podkarpatskou Rus. V řadě objednacích čísel K 4000 nacházíme "slovačkih snimci" v podání "gajdárské sedliacké hudby", též v oravském a detvanském dialektu.

(Pokračování)