Básník, esejista, kritik a vynikající fejetonista Jiří Pištora se narodil v Pardubicích roku 1932. Po studiích na olomoucké filozofické fakultě pracoval v pardubické knihovně, od roku 1962 působil ve Svazu československých spisovatelů; byl redaktorem měsíčníku Tvář a členem redakční rady Sešitů pro mladou literaturu. O něco starší souběžec generace, do níž patřili Antonín Brousek, Ivan Wernisch, Pavel Šrut - i zvlášť blízcí Pištorovi kamarádi Petr Kabeš a Jiří Gruša, publikoval tehdy verše situované nedaleko "brněnské básnické školy", tedy Oldřicha Mikuláška a Jana Skácela. Převážně ovšem časopisecky; jediná u nás zatím vydaná sbírka Hodiny v řece vyšla roku 1961. Existenční postih v měsících počínající normalizace vedl spolu s těžkou osobní krizí k osudnému rozhodnutí: básník Jiří Pištora umírá 26. září 1970. - Verše, které uslyšíte, vznikaly v letech 1966-1970 a byly vydány péčí Jiřího Gruši v londýnské edici KRA roku 1984. - Tato kratičká poznámka, kterou posluchači uslyší v úvodu pásma z Pištorových veršů, si vyžaduje jednu opravu a malé doplnění. Po prvotině z roku 1961 vyšla "pomalému", stále hledajícímu básníkovi, který byl trpělivým prospektorem na území verše, Země přibližných, tedy druhá knížka, jež naplno potvrdila autorův talent. Je konvolutem básní sice osobních, ale zároveň jaksi obecných, naléhavě oslovujících. Rozezvučelá ladička má tu již úzkostné tóny, kterými rezonuje naplno posmrtná sbírka Mezery v paměti, jejíž klima je dáno sovětskou okupací, kdy "stepní dějiny vypalují čas na novou pastvu". V úplném znění vyšla tato sbírka až v roce 1993.

Srovnejme nakonec pro zajímavost, ale spíše z potřeby svědectví, několik veršů ze Země přibližných: Jestli je bůh, / mělo se mu to sdělit včas. A nyní z Mezer v paměti: Bůh jako poslední / za sebou zkouší dveře / a opouštěje / neodpouští.

Verše z pozůstalosti Jiřího Pištory uslyšíte v podání Tomáše Töpfera a v režii Markéty Jahodové.