Fandové českého filmu mohou být spokojeni: při rozdávání Českých lvů 2001 se skleněné sošky dostaly na všechny tvůrčí počiny, které z loňské produkce stály za řeč, navíc seznam oceněných se vyznačuje sympatickou žánrovou pestrostí: válečné drama se zdařilými, až "americky" zvládnutými bitevními scénami a nezbytným milostným motivem (Tmavomodrý svět), klasicky pojatý, jímavě komediální příběh o starých lidech a zároveň vynikající herecký koncert (Babí léto), groteskní horor s mimořádným výtvarným řešením (Otesánek). Dostalo se i na jinak trochu podceněné Divoké včely. Spokojeni mohli být také ti, kteří těžko vydýchají vyčnívání úspěšných a přejí jim přistřižení křidýlek; neboť ač Tmavomodrý svět získal lva za režii i za další složky, nestal se, jako to bývá obvyklé, "nejlepším filmem". Rozhodnutí filmových a televizních akademiků patrně nikoho příliš nerozladilo, a když v závěru programu přivedl režisér a producent Petr Vachler na scénu onu příslovečnou kozu, která zůstala celá, byť se lev (v zákulisí) nažral, docela to sedlo. Zdalipak měli tvůrci finální fórek večera připravený před tím, než znali rozhodnutí akademie, nebo je inspiroval až verdikt? Ať tak či tak, osobně sázím sto proti deseti, že "celá koza" vycházela i z Vachlerova a Duškova vegetariánského životního stylu: jak vidno, (český) lev se může živit něčím jiným než masem...

Názor, že tyto ceny si nehrají samoúčelně "na oscary", ale přispívají k zvýšení prestiže české kinematografie, si už v průběhu let snad vybojoval obecný souhlas. Navíc úctyhodný počet i tvůrčí a osobní autorita členů Filmové a televizní akademie nezavdává podnět k významným pochybnostem o kvalitě jejich rozhodování, dokonce ani když víme, že hlasování se neúčastní zdaleka všichni.) Spíš je zajímavé sledovat vývoj předávacího ceremoniálu - v reálu i na ČT 1. Neboť - a podle mě je to aspoň u těchto cen zřejmé - na jeho přitažlivosti a atraktivitě hodně závisí i lesk a prestiž cen jako takových. Zdá se dokonce, že v minulých, "předduškovských" letech, bylo i kolem nich nějak víc diskusí a sporů, než teď. Šťastné spojení dvou nápaditých, invenčních recesistů vneslo v posledních letech do ceremoniálu bezesporu cosi nového. Oživilo jeho průběh, odbouralo nudu a oficióznost, udělalo z udílení cen dobrou zábavu. A zatímco loni, kdy se Jaroslav Dušek prezentoval po prvé, leckterý důstojný divák u obrazovky projevil pohoršení nad "znevážením" aktu, letos podobných hlasů ubylo. Leda se zvažovalo, která "čísla" se povedla víc, která méně.

Jaroslav Dušek neshodil vlastní loňskou laťku, možná trochu ubral na agresivitě svých tehdejších duchaplností. Ty však byly přesto latentně přítomny; například Zuzana Krónerová si přišla pro lvíčka se slovy "Všichni se tě Jardo bojí"; loňský "neúspěch" vystouopení houslisty Jaroslava Svěceného se připomněl v několika likvidačních variantách, kdy mizel jeden nástroj za druhým. Neztratil se ani nosný motiv "průšvihových" čísel (i když některá byla nosná méně, než tvůrci očekávali). Vcelku se podařilo navázat na loňské převleky a dvojníky. Chvílemi se až zdálo, že vymezený čas nápadům a všemu tomu dovádění na pódiu nestačí, a že se předávači cen či sponzoři zbytečně moc pletou moderátorovi pod nohy a překáží. Jenže Dušek úspěšně prokličkoval mezi nutnou daní sebeprezentace sponzorů jakož i řečněním oficiálních hostů. Nechť jsou v této souvislosti vděčně vzpomenuty nejen pozoruhodné herecké výkony prezidentova mluvčího a ministra kultury, ale hlavně jejich smysl pro humor a ochota hrát s sebou. Lidské ani "úřednické" serióznosti žádného z nich to neublížilo.

Ačkoliv i galavečer věnovaný cenám Českého lva klopýtal v minulých letech mezi výmoly oficialit a více či méně kožených frází a jeho podoba na obrazovce se brodila loužemi nudy, akce přesto zůstala v týchž producentských rukou. Ukázalo se, že to bylo dobře. Vachler si tak mohl vychytat své vlastní mouchy a především - přijít s novým nápadem, založeným i na troskách minulých rozpačitých programů. Častou praxí obdobných projektů totiž bývá, že jejich neúspěch vede k výměně týmu. Vachlerova a Duškova verze lvího večera bude samozřejmě muset svést zápas o chvějivě nejistou cílovou pásku úspěchu pokaždé znova. Stojí to však zato, což dokazuje i početná divácká obec - Českého lva sledovalo letos téměř 20 procent televizních diváků! Značná část publika se zprvu možná ani tolik nezajímala o to, do jakých rukou budou předáni sklenění lvíčci, jako spíš o doprovodnou show. Ovšem ve finále tohle všechno stejně slouží českému filmu - na což mnohý divák možná přijde až v kině, nalákán přitažlivou prezentací "lvů". Bude-li mít naše kinematografie i v příštích letech co nabídnout, proč ne. Ne-li, je ohrožena i lví show.

Výroční české hudební ceny prošly asi nejbouřlivějším vývojem, leč z hlediska prestiže jsou na tom stále ještě hůř než ceny filmové a divadelní. Totéž platí o úrovni slavnostních večerů, na kterých dochází k předávání cen, a do značné míry i o důvěryhodnosti složení odborné poroty, tedy Akademie populární hudby. O tom, jak bolestně se rodila současná a z historického hlediska jednoznačně nejsolidnější pověst hudebních cen, svědčí kotrmelce s označením celé trachtace. Původní název zněl Výroční československé hudební ceny, po čase se přešlo na jednodušší a vtipnější označení Gramy. To však vadilo americkým akademikům, kteří usoudili, že se titul až příliš podobá jejich Grammy Awards. A tak se jeden rok cenám říkalo České Gramy a vzápětí byl název změněn na Ceny hudební akademie. Nyní máme Anděly, snad již napořád.

Výročním českým hudebním cenám prospělo tříleté působení podnikatele a textaře Michala Horáčka v čele Akademie. Horáček prosadil, aby se celá akce obešla bez mocných manažerů a zástupců hudebních vydavatelství, kteří logicky tlačili dopředu své svěřence. Za jeho éry se však především podařilo zkvalitnit nominace a tak se stalo, že letos se mezi třemi tipy v jednotlivých kategoriích po zásluze ocitla všeobecně respektovaná, ale také širší posluchačské obci dosud méně známá jména. Navíc se organizátorům konečně podařilo zajistit, aby byl večer pojat spíš jako koncert - letos se tak naživo mohla představit část tuzemské hudební elity (Lucie, Buty, Lenka Dusilová) i někteří zahraniční hosté (Richard Müller, Ivan Kral). Jistě také proto se při závěrečném ceremoniálu v Paegas Aréně sešli i ti nejtvrdší z dosavadních kritiků výročních hudebních cen. Pravda, nebyli kompletní. Několik cenných odborníků do Akademie nevstoupilo - nedokázali se smířit s tím, že celý večer se odehraje v přímém přenosu nikoli veřejnoprávní, ale komerční televize.

Nova však nevadila jen publicistům. Již dopředu avizovala svou neúčast, podmíněnou právě přenosem "železné" televize, ostravská skupina Kryštof, nominovaná akademiky hned v několika kategoriích. Manažerka kapely se také postarala o zřejmě největší skandál večera, když jeho přímým účastníkům i divákům u obrazovek přečetla nevybíravé stanovisko svých svěřenců. Půdu jí připravili už jednu z cen předávající herci Aňa Geislerová a Pavel Liška, kteří sarkasticky naznačili finanční motivaci své účasti v nováckém primetimu. To vše ale k podobným show patří a jen kvůli nim by si letošní Andělé jistě zavržení nezasloužili - zmíněné aférky alespoň poněkud upozadily rozpačitý výkon moderátora Jiřího Langmajera a chladné publikum. Opravdový průšvih se zrodil v zákulisí: "díky" neomluvitelné nedbalosti pořadatelů žil celý národ v domnění, že vítězem folkové kategorie se stala skupina Jablkoň, ač porotci vítězství přiřkli Zuzaně Navarové. Na druhý den pak nabídl předseda Rady Akademie populární hudby Martin Mařan svou rezignaci, čímž napodobil svého předchůdce Michala Horáčka, který loni odstoupil kvůli jinému, byť nikoli lidskému selhání - tehdy se v přímém přenosu porouchalo hlasovací zařízení.

Nebylo by však fér, kdybychom na závěr znovu nesečetli klady letošních Andělů. Výhrou, byť v mezích zákona hudebního showbyznysu, jsou jména nominovaných muzikantů (Monika Načeva, Mig 21, Kryštof, Monkey Business) a vlastně i většiny držitelů cen (Dan Bárta, Zuzana Navarová, Floex či třeba Tara Fuki), přestože těžko říci, jak by si v Síni slávy rozuměli Karel Kryl a Milan Hlavsa s Helenou Vondráčkovou. Dalším plusem je částečné "odplaybackování" ceremoniálu - zvláště Dan Bárta a Richard Müller převedli naživo výtečné výkony. A v neposlední řadě: přímý přenos předávání cen Akademie populární hudby sledovalo skoro třicet procent diváků, kteří měli v dané době zapnutou televizi. Paradoxně díky Nově se tak s elitou české populární hudby, do níž logicky patří jak mediální hvězdy, tak širší veřejnosti dosud zcela neznámá jména, potkaly ty statisíce lidí, kteří by ještě před měsícem v "Milionáři" váhali, zda je Čechomor smrtelná choroba nebo název firmy, vyvážející hovězí.

Udělování Ceny Thálie má již tradičně přece jen vážnější atmosféru a klasičtější ráz než "Lvi" a "Andělé". Asi to nebude jen proto, že se odehrává v takřka "sakrálním prostoru umění", jakým je Zlatá kaplička, ale nejspíš i díky tomu, že divadlo má k showbyznysu přece jen dál než film a pop music. Což je pro ně z jedné strany štěstím - komerční tlak na zplanění a zpovrchnění divadla je o něco slabší - , ale z druhé strany i handicapem: divadlo má "menší míru sledovanosti". A tím nemyslím jen na televizní obrazovce, ale obecně. Je přece daleko jednodušší zajít si do kina, vypůjčit si film na videu anebo zasunout do přehrávače cédéčko, než navštívit divadlo. Zvlášť pak pro lidi žijící mimo kulturní centra. Proto si troufám tvrdit, že "Thálie" v televizním přenosu je pro divadlo důležitější než "Lvi" pro film či "Andělé" pro muziku. Zpřístupňuje totiž onu oblast umění, které je prostě i "fyzicky" hůře dostupná než film či hudba. Zatímco například Tmavomodrý svět je přetřásán ve všech médiích a více méně každý, kdo díky nim bude na tento film nalákán, jej také může zhlédnout, vzájemné setkání operního fandy z Brna s plzeňskou inscenací Belliniho Julie - za jejíž titulní roli získala Simona Houda-Šaturová Cenu Thálie - je podstatně těžší.

Jitka Molavcová, která Thálii moderovala, vyslovila v této souvislosti lítost nad tím, že z veřejnoprávní televize divadlo zvolna mizí a opera již zmizela úplně. Doufám, že její oprávněná kritika, povede k nápravě, a nikoli k tomu, že z obrazovky zmizí i Jitka Molavcová coby moderátorka. Bylo by to škoda. Zdá se mi být ženským protějškem Marka Ebena. Jak dokázala prosvětlit vážnější ladění večera svým něžným humorem, jde sice proti trendu doby (ta má raději drsnost a aroganci), zcela však souzní s dávným posláním divadla - očišťovat lidskou duši od pýchy a zpupnosti. A když na počátku večera sáhla po lyře a zazpívala písničku o Thálii, v tu chvíli, přiznám se, mi její líbeznost ztělesnila všechny divadelní múzy - kromě "komindy" Thálie, i Melpomené, múzu tragédie, a Terpischoré, múzu tance a zpěvu.

Jemný, komorní projev moderátorky a lyra v jejích rukou jakoby zároveň symbolizovaly i určitý soudobý trend divadla, snahu předvádět vlastní fyzické "bytí" a hereckou tvorbu co nejblíže divákovi, blíž než to dokáže jakékoli jiné médium. Jistě není náhodou, že letošní zvláštní cenu Kolegia Thálie získal Jiří Suchý, že v oblasti činohry byli oceněni Blanka Bohdanová a Josef Somr za komorní představení ve Viole, v oblasti muzikálu Marta Kubišová za "one woman show" v malinkém divadélku Ungelt a že ve zdůvodnění, proč za oblasti balet a pantomima obdržela cenu Taťjana Juřicová, bylo výslovně uvedeno, že tančí pouhé tři metry od diváků. V době, kdy je skutečnost konstruována médii, dává autenticita divadla a bezprostřední kontakt s hercem a jeho prací naději, že eskamotérské hry médií, politiků a ideologů s pravdou a skutečností lze prohlédnout.

Bohužel, ne všechny divadelníky, kteří by si to zasloužili, lze ocenit. Uvědomíme-li si, že například v oblasti činohry bylo na cenu nominováno dvacet herců a hereček, vyplývá z toho několikero věcí. Ti, co jsou nominování na Ceny Thálie, tvoří jen onu příslovečnou špičku ledovce. Pod ní se skrývá kvalitní tvorba řady českých a moravských divadel. Je třeba smeknout klobouk před členy odborných porot: kolik jen stovek kilometrů museli procestovat, aby se s onou tvorbou seznámili a její výsledky mohli posoudit. Nicméně je zřejmé, že jejich závěrečný verdikt nemůže být než výsledkem řady úvah (a nejspíš i kompromisů), proč a komu z nominovaných třeba dát přednost. Nesmíme totiž zapomínat, že vyhlašovatelem Thálie je Herecká asociace, a že tedy herci - byť je v porotách i řada kritiků a teoretiků - oceňují sebe navzájem. Což je věc choulostivá a bez určitého diplomatického lavírování se asi neobejde.

Proto je dobře, že kromě Thálie mohou divadelníci obdržet i další prestižní ceny. Jistě není bez zajímavosti, že zatímco Ceny Thálie mají podobu velkých skleněných váz, skleněné plastiky Múzy Thálie, vytvořené naším předním sklářským výtvarníkem Jiřím Šuhájkem, získávají herci ocenění porotou přehlídky České divadlo. Přehlídku realizuje agentura Foibos, jež se v prvních ročnících podílela i na Ceně Thálie, a jejím prostřednictvím umožňuje pražským divákům zhlédnout nejlepší z mimopražských inscenací a naopak - do divadel mimopražských "vyváží" některé inscenace pražské. Hlavně bych však v této souvislosti chtěl připomenout blížící se vyhlášení Cen Alfréda Radoka. O jejich udělení rozhodují pouze hlasy divadelních kritiků a kromě interpretů je dostávají i další divadelní tvůrci: například režiséři, scénografové, skladatelé scénické hudby či tvůrci kostýmů. Záběr této ceny je tedy širší a více zohledňuje fakt, že divadlo, ale i individuální herecký výkon, vzniká v procesu kolektivní tvorby. Jitka Molavcová měla ve své úvodní písni i dojverší: "nominace, pak trachtace jen pro zvané, deprimace a frustrace pro nenominované". Věřím, že leckteří z frustrovaných právě díky těmto dalším cenám frustrováni být přestanou.

MILAN ŠEFL, AGÁTA PILÁTOVÁ, BRONISLAV PRAŽAN