Petr Nováček a Ivan Hoffman, ČRo 1 - Radiožurnál

Zdá se, že náš ministr zahraničí má reálnou šanci stát se předsedou Valného shromáždění OSN. Písemnou, či ústní podporu mu údajně přislíbili představitelé více než sedmdesáti zemí světa.

V květnu chce Jan Kavan zahájit umírněnou kampaň na podporu své kandidatury, a protože se zřejmě jedná o důležitou misi, vláda se loni rozhodla přispět mu na zápas o předsednickou židli sto třinácti milióny korun. Jan Kavan má nemalé ambice: přispět k oživení práce OSN, posílit roli Valného shromáždění či prosadit daleko užší spolupráci OSN s členskými státy. Politika je ovšem plná paradoxů a tak muž, který se díky obratné diplomacii těší značné podpoře v zahraničí, čerstvě u Obvodního soudu pro Prahu 1 prohrál spor s předsedou zahraničního výboru Senátu. Ten se dva roky domáhá informace, kteří lidé jmenovitě tvořili delegaci jeho náměstka při cestě do Iráku. Soud Janu Kavanovi nařídil zveřejnit seznam do sedmi dnů a zaplatit náklady na soudní líčení.

Opět se potvrzuje, že doma není nikdo prorokem. Pro OSN, zdá se, není podstatné, zda adept na předsedu Valného shromáždění náhodou někdy pod vlivem alkoholu nenaboural několik aut na parkovišti, jak jeho úřad postupoval při pronájmu Českého domu v Moskvě, nic se zahraničním diplomatům nevybaví při vyslovení slova Štiřín a neptají se, zda byl v minulosti Jan Kavan pro naši tajnou policii cenným informátorem, anebo naopak obětí. Také není podstatné, jak Jan Kavan uspěl v politickém boji o senátorské křeslo. Co politika handicapuje doma, nehraje na mezinárodním poli roli. Předsedat Valnému shromáždění OSN je zcela jiná disciplína.

Pokud by zmíněné strany chtěly taktně odmítnout nabídku banky, mají dobrou záminku: mohou říct, že plakáty, které by za příspěvek České spořitelny mohly pořídit, nebude kam vylepit. Politici, kterých se to týká, ovšem nehledají způsob, jak sponzorský dar odmítnout. Řeší otázku, jak ho přijmout, aby to nevypadalo, že si je banka kupuje. Odhadnout reakci občanů není snadné, ani novináři se včera neshodli, zda je nabídka korektní, protože veřejná a průhledná, anebo zda je nemravná, neboť banka si politiky do budoucna zavazuje.

Dobré argumenty lze snést pod oba přístupy, povšimněme si ale také, oč se vlastně vede spor. Česká spořitelna míní ze svého zisku věnovat vybraným stranám celkem sedm a půl miliónu, tedy pouhý zlomek částky, kterou lze zítra vyhrát ve Sportce. O přehnané štědrosti nemůže být řeči. Spíše než o peníze na kampaň se v tomto případě jedná o vzkaz voličům. Banka nám říká dvě věci. Za prvé, že není důležité, kterého z těch tří rivalů budeme volit: stejné částky napovídají, že to vyjde nastejno. Za druhé nám Česká spořitelna nepřímo radí jiné strany nevolit, když žádným darem nepamatuje na ty, které dnes nemají zastoupení v poslanecké sněmovně. Kdo manažerům radil se sponzoringem, nevíme. Možná také nikdo. Kdyby ovšem odvážně vsadili na neparlamentní strany, stejně bychom to v kampani nepostřehli, když ty billboardy u silnic mají být pokáceny.

Po dva večery jsme měli nedávno možnost sledovat naše fotbalové kluby v souboji s týmy, pro které není problém nakupovat hráče, protože o peníze nemají nouzi. Bylo příjemné vidět, jak se Spartě podařil druhý poločas proti Portu a Liberci první poločas proti Borussii. Její trenér na tiskové konferenci prohlásil, že "už dlouho neviděl tak kvalitního soupeře", Liberec že sice není renomovaný klub, ale "když jej člověk vidí hrát, pak žasne".

Třeba takto velkoryse promluvil i kvůli dobrému rozmaru z vítězství, ale proč ta slova nevzít smrtelně vážně? Možná by právě Liberec mohl porušit nepsané pravidlo, podle kterého si příliš dobrého hráče náš klub nemůže dovolit. Nestálo by konečně jednou za pokus ponechat sehraný tým kompletní a naplnit klubovou kasu prémiemi za jeho pohárová vítězství? Statistický úřad včera přinesl zprávu o tom, jak solidně si vede naše ekonomika. Hrubý domácí produkt rostl u nás v minulém roce rychleji, než v Evropské unii, USA či Japonsku. Navíc naše hospodářství vzkvétalo v období celosvětové recese.