Chci se v rámci dubnového setkání s vámi, milí čtenáři, podělit o několik myšlenek, které mě v průběhu let napadaly při setkáních s osobností svatého Vojtěcha (asi 956-997), druhého pražského biskupa a zakladatele našeho břevnovského kláštera. Vojtěchův svátek připadá na 23. duben, na den jeho mučednické smrti na severu Polska, tehdy pruském území.

"Vykvetl nachový květ v českých zemích" - těmito slovy začíná své vyprávění o Vojtěchovi kronikář Bruno z Querfurtu, který r. 999 vstoupil na římském Aventinu k benediktinům. Žil tedy ve stejném klášteře jako před deseti léty svatý Vojtěch. Přebral jakoby duchovní štafetu od Čecha, jehož jméno znamená Útěcha voje. A té útěchy potřebovaly Čechy druhé poloviny 10. století hodně, vždyť to bylo území střetů dvou mocných rodů - Přemyslovců a Slavníkovců. V tomto střetu měl Slavníkovec Vojtěch sehrát významnou úlohu. Na svou dobu to byl muž vzdělaný a širokého rozhledu (kdo z jeho českých současníků měl za sebou studia mimo svou vlast?). Mnozí si možná mysleli, že při svém mládí (biskupem byl zvolen jako sedmadvacetiletý) bude zastáncem pohodlného a spíše rozmařilého způsobu života. Kolik Čechů začalo - odpusťte mi to označení - jako grázli? Kolik schopných Čechů nebylo ochotno své jakoby "vrozené grázlovství" překonat? Vojtěch měl vnitřní sílu ke zrání. Jeho osudy jsou typicky české i tím, že se ho jeho současníci potřebovali zbavit, příliš vyčníval a proto byl nebezpečný. Taková historie se v Čechách opakuje znovu a znovu... Vojtěch tuto historii naplnil dvojím nuceným odchodem z vlasti.

Je zajímavé, jak my Češi přijdeme mnohdy na něco důležitého příliš pozdě, a pak se můžeme doslova strhnout vynaloženým úsilím. Když Břetislav v r. 1035 převzal po svém otci vládu nad českým státem, dokončil jeho konsolidaci. Pokusil se v této souvislosti zřídit v Praze arcibiskupství, tedy samostatnou církevní provincii, aby naše biskupství nebyla závislá na cizích. K tomuto cíli mělo být využito i ostatků sv. Vojtěcha, které však byly už od r. 997 uloženy v Hnězdně. Tam také roku 1000 bylo založeno arcibiskupství (prvním arcibiskupem zde byl Vojtěchův bratr Radim), stejně tak jako ve spojitosti se sv. Vojtěchem bylo zřízeno arcibiskupství i v uherské Ostřihomi (prvním arcibiskupem zde byl Astrik, s největší pravděpodobností totožný s prvním břevnovským opatem Anastázem). Jiní tedy měli díky Čechovi Vojtěchovi to, oč sami Češi marně usilovali. Břetislav využil slabosti vnitřními spory oslabeného Polska a v roce 1039 vtrhl na jeho území. Líčení Břetislavova polského tažení je jednou z nejbrilantnějších pasáží Kosmovy kroniky:

A jako nesmírná bouře řádí, zuří a drží vše, tak pustošil vesnice vražděním, loupežemi, požáry a do opevněných míst vnikal násilím... Nakonec zamířilo vojsko k Hnězdnu. Tam v té době odpočíval v bazilice svaté Rodičky Boží Marie, vždy Panny, nejcennější poklad, totiž tělo nejsvětějšího mučedníka Vojtěcha. Toho hradu se Češi brzy a bez boje zmocnili a s velkou radostí vnikli do svatého chrámu, vzdavše se vší kořistí přáli si jen, aby jim bylo dáno svaté tělo, jež trpělo pro Krista...

Slavnostně je pak přenesli, říkáme my Češi... Vlastně ukradli, dodávají Poláci i jiní...

Když stáli Čechové konečně u hrobu Vojtěchova a chtěli ho přenést, museli napřed slíbit, že změní své chování. Podrobnou zprávu o tom nám ve své kronice zanechal opět Kosmas. Kníže Břetislav a biskup Šebík předkládají lidu jejich provinění a žádají nápravu. S podivem můžeme konstatovat, že tehdejší Češi se moc nelišili od současných. Co se jim tenkrát vlastně vytýkalo? Aby vaše manželství, která jste dosud měli jako nevěstince a stejné jako dravá zvěř, od nynějška byla zákonná, osobní a nerozlučná, totiž aby se jeden muž spokojil s jednou manželkou a manželka s jedním mužem... Ještě následuje mnoho dalších slov o manželství, ženách, mužích, pannách... Už slyším námitky čtenářů: Tobě se to mluví jako svobodnému, ale co my, kteří víme své? Určitě to nemáte jednoduché vy, kteří žijete v manželství a rodině, ale který stav to má jednoduché, chce-li žít skutečně naplno? Pro kterýkoliv stav platí pro řešení problémů určitě jedna zásada: Není umění sebrat se a odejít, ale sebrat se a zůstat!

Před Vojtěchovým hrobem v Hnězdně slyšeli Češi v r. 1039 také toto: Úplně pak zapovídáme, aby se o nedělích konaly trhy, jak se ponejvíce děje v těchto krajích proto, aby v ostatní dny lidé měli čas na své práce. Jestliže by však byl někdo zastižen v neděli nebo ve sváteční dny, které je veřejně nařízeno slavit v kostele, při nějaké všední práci, ať mu arcikněz odejme dílo i potah, který byl nalezen u díla, a ať zaplatí třista peněz do knížecí pokladnice... To by se dnes plnila státní kasa, vždyť na některých místech dnes nepoznáte, kdy je všední den a kdy je neděle. Čim je pro nás vlastně sváteční den? To se sešla zvířata a chtěla mít neděli. Lev říká: "Pozřu gazelu - to je pro mne neděle." Kůň prohodil: "Mně stačí kupka sena, abych mohl hodiny ukusovat." Lenochod zívl: "Já potřebuji jen hezky silnou větev, abych se na ní vyspal." Páv pyšně konstatoval: "Jen když roztáhnu zadní peří, všichni se cítí svátečněji." To jsou tedy zvířecí představy o neděli: lenošení a konzum. Máme vůbec lepší představu? Možná tuto: radovat se z velikých darů života - to se totiž dá jen v klidu a spočinutí neděle. Jen v tichu a pokoji poznáváme, kdo jsme a co máme!

Podle Kosmovy kroniky slyšely české uši u Vojtěchova hrobu také toto: Kdo zřídí krčmu, která je kořenem všeho zla, neboť odtud pocházejí krádeže, vraždy, cizoložství a ostatní neřesti, nebo jí koupí již hotovou, buď proklet, zaznělo z úst biskupa. A kníže dodal: Pijáci pak, pokud budou polapeni, ať nevyjdou z vězení dříve, než jeden každý složí do pokladny třista peněz... Vidíme, jaké jsme měli vždy problémy se střídmostí života. I dnes, když se před někým vysloví slovíčko půst, sebezápor, odříkání, oběť, většinou se nasupí a řekne: "Proč? Vždyť na to mám..." Navíc nám denně reklamy vtloukají do hlavy, že bez toho či onoho výrobku či přípravku se prostě neobejdeme a jen jeho používáním budeme stále mladí a krásní - prostě "in"! Už v únoru jsem na tomto místě napsal, že bez postu a odříkání nemůžeme správně vychutnat žádnou radost světa. Jen z těch věcí mohu mít opravdovou radost, na nichž jsem nezávislý. V naší mnišské tradici máme uchovánu moudrost jednoho opata: "Jestliže dáte vepřům a bratřím to, co si žádají, budete mít dobré vepře, ale špatné bratry!"

Na každém kroku nacházíme v životě naší společnosti nedostatky, s mnohým jsme nespokojeni. Ovšem jsou dva druhy nespokojenosti. Nespokojenost, která pracuje, a taková, která jen lomí rukama. První dosáhne toho, co chce, druhá ztratí to, co má.

Před 1005 lety zemřel člověk, který byl také nespokojený. Se sebou. Se svým národem. Se situací v církvi. Ale nelomil rukama. On pracoval - na sobě, kolem sebe, pro jiné. Takový "nachový květ vykvetl v českých zemích", takové květy může dávat tato země stále, když budeme správně slyšet u Vojtěchova hrobu!