Po velké březnové sešlosti evropských politiků v Barceloně je bilance nadějí a starostí skoro úplně stejná jako před ní. Už je možné (hlavně v kuloárech) otevřeně mluvit o všech neřestech, které vývoj společnosti doprovázely za posledních pár generací. Avšak promyšlených a hlavně reálných návrhů na nápravu - těch je stále málo.

Reformy váznou, jsou nešťastně profilované a často ještě hůře provázané. V čem je problém? Především v tom, že volební systémy časově limitují exekutivní autoritu politiků. Kdo se znelíbí, nebude zvolen na další období. Přitom se Evropa dostala do situace, kdy se má vyřešit její podoba na celá příští desetiletí. Co náš kontinent nyní nejvíc tíží, to jsou zásadní problémy hospodářského a sociálního vývoje. A přední politikové by měli mít nejen schopnost vidět za časový horizont volebního období, ale měli by mít i odvahu k takovému pohledu. Asi jako Herakles, když šel useknout hlavu mytické příšery - a neměl přitom zkamenět. Každému státníkovi, který nemá lokální klapky na očích, teď sedí za krkem fantom globalizace. A to je něco jako čaroděj půl dobrý, půl zlý. Díky globalizaci, která je dítětem zhroucení bipolárního světa, jsme se i my stali světoobčany. Bohužel, světoobčany, kteří po desetiletích, strávených v kobce kvazi-socialismu, mohli vylézt na prudké světlo světové reality - a teď (i 12 let po sametu) stále ještě mžouráme, v čem jsme se to ocitli. Stručně řečeno: v nových mezinárodních poměrech stále ještě neumíme chodit. Zmizelé desítky miliard z našeho národního bohatství to nad slunce jasně dokazují. Platíme tak za nevyzrálost celé politické reprezentace - pořád ještě málo elitní elity.

Cožpak nás nezaskočilo, jak byl náš textilní průmysl utopen doslova pokoutním rozmachem kvazi-vietnamských tržnic s mizernými tričky a jinými k nám propašovanými lacinostmi? A jak dopadla naše tradiční výroba bot? Našim sklárnám nenamydlila schůdky pilná práce sklářů v Asii a Africe, ale především strategické záměry konkurence z Evropy a hlavně z Německa. Není z těchto jednoduchých (a každému očividných) příkladů zřejmé, že česká společnost stále ještě není připravena se úspěšně prát o své místo na evropském či dokonce světovém slunci? Jediná dobrá věc je, že jsme už pochopili, že nás konkurenčně nikdo šetřit nemíní a nebude. A že jsme a dál budeme pod trvalým náporem. Nejdřív hospodářským a pak při zjištění, že jsme se ještě dost rychle nenaučili účinně se bránit dopadům cizích vlivů, i pod náporem egoisticko-politickým. Nemluví ze mne žádný český nacionalismus. Jen konstatování, že nám naše post-sametová evropská puberta trvá déle, než je zdrávo. A je malá útěcha, že i jiní z bývalé postsovětské východní Evropy se oprávněně obávají, aby nepřišli o vlastní košili a aby nakonec nemuseli děkovat jiným za sako ze second handu.

Říká se, že do stejné řeky se nedá vstoupit dvakrát. Čímž je míněno, prosím o prominutí, že připomínám něco tak samozřejmého, že když jedna voda uplyne - ta, co přiteče, už je úplně jiná. Vztáhněme to na Evropskou unii. Až ta nám bude chtít otevřít svou bránu - už to bude zcela jiná Unie, než jaká se na nás usmívala třeba ještě v době Maastrichtské smlouvy. Můj dobrý polský přítel Jašek v této souvislosti rád peprně poznamenává, jak si před lety myslel na mladou a slibnou nevěstu - a teď má strach, že bude mít co dělat se zestárlou, vypočítavou a panovačnou "bruselskou vošklivkou". Zaslouží si Eurounie tak nelichotivý pohled? Přemýšlejme o tom. S klidem Angličana, který taky hodně rozvažuje každý integrační krok - což je vidno i z toho, jak si Británie dává na čas s náklonností k europlatidlům. Podstata současného kritičtějšího vztahu k EU (v celé Evropě) má několik příčin. Už to není něco jako dříve vysněné vzdušné zámky. Když kdokoliv myslí na Unii jako na své příští obydlí, musí mít i plné právo říkat, jaké má na takové uskupení nároky. To zesiluje i fakt, že v dnešní Evropě už jen málokdo pochybuje, že k rozšíření Unie skutečně dojde po mnohých proměnách původních vizí. Už se nemluví o jedné harmonické rodině, ale o táboru, v němž každý chce stáhnout společnou deku v posteli hlavně na sebe. Jak daleko jsou s promýšlením definitivnější podoby Unie čelní architekti Evropy, v čele s Giscardem d´Estaignem - to se v příštích měsících budeme dozvídat z nejednoho konfliktního trendu při jednání novorozeného bruselského Konventu. Nic se však nezmění na tom, že na nové členy nutně dopadne řada silných hospodářských a sociálních důsledků. Evropská unie spočívá na strategických základech svobody pohybu kapitálu, zboží, servisu a pracovních sil. Ale kolik partikulárních zájmů se pak skrývá za urputnou snahou o mnohé výjimky. Už proto se tiše zapomnělo na starý bonton přílišných euronadšenců, kteří se ironicky ptávali (při každé kritické poznámce o bruselském klubu), zda vstupujeme my do Unie, nebo Unie do naší země. Tahle ironie je zbytečná, ba nepatřičná, neboť kapitálu, zboží i servisu z Unie je u nás už co evropské hrdlo ráčí, jen my jsme stále za jejími dveřmi a opisujeme stohy bruselských paragrafů do svých zákoníků jako mourovatí.

Jednou nutně přijde doba, kdy se Evropa bude muset pragmaticky vrátit k řadě kardinálních principů - a to pak silně uleví celoevropskému právnímu systému, dnes až nesmyslně komplikovanému. Tento názor není ani v nejmenším protievropský. Naopak - je to to nejproevropštější, co se vůbec dá říci. Dnes se ani jeden z evropských komisařů nemůže vyznat v houštině a labyrintu evropského práva. Lze se pak divit, že se třeba z BBC ozve komentář, mluvící dokonce o bruselském legislativním imperialismu? Proto nejsou proti integrující se Evropě, ale naopak pro ni mnohé hlasy, které vyžadují jasnou analýzu. Hlasy, které chtějí vědět, nakolik zůstaneme vlastními pány u sebe doma, až se staneme členy bruselského společenství. Hlasy žádající maximálně realistické hodnocení kladů i záporů členství v EU jsou zcela legitimní.

Po velkém summitu v Barceloně se Evropané dozvěděli velmi málo nového z toho, co se vaří pod pokličkou Eurounie. Je to tím, že se teď postupuje po opatrných krůčcích bez nároků na koncepční změny. Francouzská, německá i jiná volební horečka diktuje různou medicínu pro pány prezidenty, poslance a starosty. Domácí poměry vkládají politikům do úst jen málo výrazná obecná hesla. Taková, která pokud možno nikoho momentálně příliš nepodráždí. Shrnuto a podtrženo: lokomotiva eurovlaku v Barceloně prostě nabrala vodu, ale žádné nové revoluční nápady - a jede se dál.

(P. S. Pro ty, kteří chtějí znát poslední novinky z oblasti evropské integrace, doporučuji internetovou adresu: www.euobserver.com)