Moře v Gaze je jediný neomezený prostor, bez zdí a ostnatých drátů. Šedivé moře, s velkými vlnami rozpěněnými ještě daleko od břehů. Vítr je velmi silný, po písku chodí bosý muž, je to rybář. Gaza má, nebo přesněji měla malý přístav, skutečně maličký, nic srovnatelného s marinami, které vídáme na jiných místech ve Středomoří. V posledních dnech podlehl izraelskému bombardování, trest za loď Karine s nákladem zbraní, údajně určených palestinské autonomii. Také letiště bylo zničeno. Z Gazy se člověk, pokud je Palestinec,nedostane, na to jsou ale už místní lidé zvyklí.

Je zvláštní, že se zde stále tolik staví. Kde na to berou peníze? Prý ještě dost mužů pracuje v zemích Zálivu a výdělek posílají domů. Rodiny jsou velké, každé místečko v městě Gaza obsazené a domy rostou vysoko, stále uchystané pro další patra. Nevábné domy ve srovnání s prostornými konstruktivistickými vilami třicátých let. U každé byla zahrada s pomerančovými stromy, ale jak ubývá místa, zahrady mizí a stavějí se domy. V Gaze je málo zeleně, rozbité ulice, opět poseté odpadky - kdoví, jak je to se skládkou -, v bičujícím dešti jdou děti do školy a hned zase domů. Rodiče nechtějí, aby couraly po ulicích. A v každém domě bydlí dost dětí, aby nemusely hledat kamarády jinde. Také matky sedí doma, bohužel ne všechny umějí pomáhat dětem s domácími úkoly. Šestiletou Aju škola vášnivě baví. V říkance vykládá, co tam všechno mají - knihy, obrázky, a co se učí - číst, psát a počítat.

Aja by chtěla, aby ji matka zkoušela, ale ta anglicky neumí, a tak se učí anglická slova s dcerkou. Maha, Ajina matka, se už nemůže dočkat, až bude teplo - pak s boží pomocí budou chodit zase ven, k moři. V tomto počasí ženy nevycházejí vůbec - pokud nepracují -, ale v úřadech a hlavně v nemocnici jsem jich potkala dost: ženy a dívky s muslimským šátkem i bez šátku. Jdou do práce a pak domů, za tmy už není v zimě na ulici nikdo. Večery jsou dlouhé, obzvláště když kvůli výpadkům proudu nejde televize. Ve velkém kulturním domě s vlastním generátorem se občas konají slavnosti. Jedna byla na památku zemřelých a na podporu Jásira Arafata. Zúčastnili se členové všech rodin, ve kterých někdo padl: ženy sedí spolu, všechny s bílým šátkem na hlavě.

Každé palestinské shromáždění, zejména na památku mrtvých, začíná recitací z koránu. Pokračuje program, divadlo, zpěv a tanec. Můj průvodce Mahmúd překládá - všechny texty mluví o vlasti, o boji - také texty písní. Mladý chlapec, ještě dítě, zpívá o tom, že je Palestinec a jaké mu z toho plynou závazky. Zpívá pěkně, má zvučný čistý hlas. Lidé poslouchají jako uhranutí, děti mávají prapory. Ovace, slzy. Všechny děti se učí písničky a básničky, kde se mluví o mrtvých, o obětech, o boji.

V Gaze je tma, zima, válka, zničené domy, mrtví a ranění. Ještě před odjezdem jsem navštívila nemocnici Šiffa, největší nemocnici v Palestině. Překvapilo mě, že je dobře vybavená, ale hlavně kolik tam pracuje lidí - mají nadbytek lékařů a také zdravotnického personálu. Co schází? Zeptala jsem se ředitele nemocnice Náfize Šaly. "Víte, někdy máme naléhavé případy, různé druhy zranění a naše jednotka intenzivní péče už skutečně nestačí. Potřebovali bychom víc lůžek." V nemocnici jsem se zároveň dověděla překvapivou informaci. Případy, na které nestačí, hlavně v oblasti neurochirurgie, posílají do Izraele. Je ovšem nutné, aby sanitka mohla projet hranicemi hladce, ale pokud se to povede, izraelské nemocnice pacienty ochotně přijmou. "Máme s nimi dobrou spolupráci," říká Náfiz Šafa. "Osobně se známe, ještě z minulosti. Škoda že se nemůžeme potkávat," dodává.