Scenáristka a režisérka Alice Nellis v podtitulu svého nového filmu Výlet slibuje, že "co si doma neřeknete, dozvíte se cestou" - a dokonale to splní. Její po Ene bene další "rodinný" (tj. o rodinných vztazích) film je skutečně hlavně o komunikaci mezi lidmi sice blízkými, ale z nejrůznějších důvodů se vzdájemně vzdalujícími. Příběh, který vymyslela - ale který by se mohl stát komukoliv z nás -, poskytuje rodinným příslušníkům nemilosrdně milosrdnou příležitost leccos se o sobě dovědět.

K tomu účelu omezí jejich prostor dvěma auty a poněkud kuriózní cestou na Slovensko, kde mají podle přání nedávno zemřelého otce rodiny uložit jeho urnu. Nelze jinak, než pořád být spolu: Babička - matka zemřelého (Naďa Kotršová), jeho ovdovělá žena (Iva Janžurová), dcery (Theodora a Sabina Remundovy), manžel jedné z nich (Igor Bareš), a malý syn té druhé (Jakub Chrbolka). Taková normální rodinka, ale uvnitř to v ní skrytě bublá. Babička si vymyslela cestu do své rodné země, aby se tam vůbec někdy ještě dostala; matka, teď bez opory a zdá se, že i smyslu života, bedlivě provází život dcer, které partnery sice mají, ale jsou - každá z jiných důvodů - s nimi nespokojené. Těhotné Iloně se zdá, že přestává být pro svého muže zajímavá, Zuzaně zas naopak její manžel zevšedněl a našla si "jiného", aniž pořádně ví proč. A Pavel, její odvržený muž, sice s obavami sleduje špeky na svém břiše a trápí se Zuzaniným přiznáním, ale stihne přitom na komplikované cestě podržet celou rodinu, vyřešit spoustu potíží, postavit se k problémům jako činorodý chlap.

Příběh filmu má mnoho vrstev, stejně jako pointa: nestojí a nepadá pouze s nečekaným (a dobře vymyšleným až anekdotickým) závěrem, ale ohlašuje se i v dalších podobách. Společné zpívání dcery a matky v autě, zamyšlený pohled Zuzany na hrobku dvou dávných šlechticů na telčském zámku (s kým by vlastně chtěla sdílet život i smrt - opravdu s atraktivním malířem, nebo s manželem, který je proti němu "jen" podnikatel v dlaždičkách, ale zato spolehlivý, a když je třeba, vždy po ruce?). Nebo babička užasle a bolestně zjišťující, že návraty do rodných míst mohou být nebezpečné, protože všechno je jinak. Atd. atd. Stejně si však myslím, že nejdůležitější "vrstvou" Výletu je ta, kterou si v něm najde sám divák. A že si ji najde, o tom není sporu. Neboť tento film je tiše a nenápadně o nás - a pro nás. Tak také bude patrně nejlépe fungovat. Teprve potom přijde uznalé hodnocení: třeba výtečných dialogů, skvěle vypointovaných dějových sekvencí, citlivé kamery (jak zajímavě a jinak například umí kameraman Ramunas Greičius ukázat filmově "provařenou", výpravnou Telč!), nevšedně pojaté a prokomponované hudby (Tomáš Polák), která sice neoddělitelně patří k ději, ale obstojí i zcela samostatně. Mimochodem, v jedné z písniček uslyšíme i samotnou režisérku - všeumělku, která se původně na konzervatoři připravovala na hudební dráhu. Vlastně ani není divu, že její Výlet zanechává v divácích i pocit hřejivého hudebního zážitku, jaký obvykle míváme z dobré muziky. Však se také Alice Nellis právě chystá režírovat barokní operu...