16
vychází 8. 4. 2002

Tipy
Českého
rozhlasu

Šostakovičovy symfonie 10/12

Premiéra 13. symfonie Dmitrije Šostakoviče byla jedním z jeho největších uměleckých i občanských triumfů. Po doznění posledních tónů díla burácel půlhodinový potlesk, lidé v sále plakali dojetím. Skladatel sám označil za obsah nové symfonie občanskou odpovědnost. Jevtušenkovy verše, některé napsané přímo na Šostakovičovu žádost, posloužily jako podklad k hodinové výpovědi plné hořkosti, ale také nadějí a apelu. Nejrozměrnější 1. věta hovoří o rasismu a antisemitismu, 3. věta adoruje ruské ženy za to, jak statečně obhajují životní podmínky ve společnosti, kde není dostatek obživy, základních potřeb. Nejkritičtější je 4. věta s názvem Strachy. Zpívá se zde o tom, jak se ve společnosti plné udavačů bojí lidé promluvit s cizincem, mezi sebou, dokonce s vlastní ženou. Je zde také ale ve zpívaném refrénu vyslovována naděje - dílo vzniklo v době politického "tání" v 60. letech -, že v Rusku strachy umírají. 2. věta je scherzovým intermezzem o věčném "chlapíkovi" humoru, na kterého je každý režim krátký. Závěrečná pátá věta je nesmělou katarzí, jejíž pointou je věta že já - na rozdíl od různých kariéristů - dělám kariéru tím, že ji nedělám. 13. symfonie je psána pro nezvyklý vokální aparát: k sólovému hlasu přistupuje mohutný sbor basů, což vedle použitého textu a pro tuto symfonii typického barevného vybavení dodává dílu zvláštní temnosti. O to více pak zazáří nečetná světlá místa, například samotný závěr díla.

(ok)