Ministr vnitra Jaromír Obzina vylezl až na půdu hroznatovského zámku, nad stropy později porostlé plodnicemi houby dřevomorky, až pod krov časem odkrytý zloději měděného plechu, a užasl nad výškou svého postavení až nad korunami nejvyšších stromů, vysoko nad střechou domů ve vsi, v pozici orla, pána nad krajem kdysi hrázděných statků a mlýnů mezi rameny potoka a oky rybníků. Támhle, kudy za deset let povede cesta lemovaná nově vysázenými stromy, vede elektricky nabitá hraniční stěna, kterou z kasáren na prostějším kopci, jež v dalších dlouhých letech budou milosrdně zarůstat stromovím, střeží po zuby ozbrojení muži se psy, jeho muži, vojáci ministra vnitra Československé federativní republiky Jaromíra Obziny. Zde, v této komnatě s arkýřem, jejíž strop se v budoucnu propadne a promočená podlaha povážlivě poklesne, stojí ministr u okna obráceného do tří světových stran, loveckou pušku při ruce, a obzírá svůj revír. Co cítí při pohledu na sobě svěřený zadrátovaný kriminál osídlený spolehlivými bachaři a udavači? Je spokojen, pohrdá jimi, váží si jich? Cítí se svobodný, nabírá v rekreačním objektu ministerstva vnitra nových sil do plnění stranických a vládních úkolů? Pomyslí při pohledu na idylu bavorských políček a usedlostí na budoucí život politicky obtížných existencí, jimž akcí Asanace zprostředkovává cestu do ráje, který jeho oddaným udavačům je zapovězen, nebo si zhnuseně odplivne, jak to tam mají ti revanšisté zpozdile agrárnicky obdělané ve srovnání s našimi scelenými lány? Možná jeho zrak zálibně spočine na kolonii chatek se zahrádkami, vybudované na místě zbořených hrázděných usedlostí, utkví na pěkné normalizované budově, prodejny Jednoty, která jednou bude zrušena i s celou bankrotářskou organizací zásobující venkov, potěší se osvětlenými okny hospody na návsi, z níž se stane později bordel?

Velitel chebského útvaru pohraniční stráže je horlivý ve službě, při silnici začal budovat ještě přídavnou stěnu z ostnatého drátu, ale vkus má špatný, do koupelen nechal dát ohavné dlaždičky a opukové obložení krbů odpadává: ministr si dovede představit, že ten buran dal rozštípat malované truhly a skříně z rozbořených německých statků, pokud je vůbec nenechal rozdrtit buldozerem spolu s obytnými domy, stodolami, zahradou, kaplí i přilehlým hřbitovem. Ministr pozorně pohlédne do kraje směrem k hranici: kde vlastně ležely ty sudetské vesnice? Je vůbec možné, aby tak dokonale zmizely?

Krajina z orlí výše je přehledná, údolí potoka Mügelbach (prý česky Mohelná a odtud "Na starý Mohelně, na státní hranici, je parta péesáků své vlasti sloužící", hnusná odrhovačka a vždycky na ni nakonec mezi ministrovými chlapy dojde), zelené údolí je z výšky malebné jako krajinka na modelu železnice, ta zde ostatně nedaleko vedla také, lokálka přes hranici, nemyslitelné... tady v tom zámku prý sídlil hoteliér z Mariánských Lázní a spolumajitel porcelánky, oba Němci a nejspíš Židi, kam asi přišlo to jejich zařízení, ministr je náhle znechucen sektorovým vybavením pokojů a syntetickými koberci, musí s tím něco udělat, zmáčknout ředitele okresních muzeí, jsou to beztak bývalí důstojníci a jeho lidé, tady v pohraničí určitě.

Bývalý federální ministr vnitra Jaromír Obzina se před soudem necítí ničím vinen, podle jeho přesvědčení ti, které jeho lidé vyváželi v mrazu do polí, mučili výslechy a vyháněli za hranice, skutečně škodili politickému zřízení země, která mu tady na hranici ležela doslova u nohou, bez vůle a pokořená, jen vztáhnout ruku a vzít si z ní, po čem ministr zatouží. Třeba i hrad. A podívejte dneska, škoda slov.