Nemám příliš v oblibě afghánské svátky. Jsou totiž náročné pro žaludek Evropana a po několika dnech přejídání začínají být trochu stereotypní. Je to tím, že pro většinu Afghánců je největší událostí, když se mohou dosyta najíst. Hlavní činností během oslav je tedy čajování, navštěvování se, zařezávání zvířat, konzumace obrovských porcí, pro naše vnitřnosti nebezpečně tučného jídla a nakupování.

Od čtvrtka do neděle se v Afghánistánu slaví religiózní slavnost, která začíná v islámských zemích vždy přesně dva měsíce a deset dnů po konci velkého půstu. Už ve středu jsme byli s mými afghánskými přáteli nakupovat. Každý člen rodiny si totiž musí obléci něco nového. Když jsou rodiče chudí, snaží se pořídit svým potomkům alespoň sponku do vlasů nebo ponožky. Ti úplně nejchudší si své věci pouze vyperou. Pár dnů před svátky proto město připomíná obrovskou prádelnu. Šaty visí na oknech, na nefungujícím elektrickém vedení, leží na kamenech, jsou rozprostřeny na keřích. Ženské závoje jsou rozvěšené všude, kam se podíváte.

Nákup ve dny předsváteční představuje alespoň pro mne velké dobrodružství. Na trhy se vydávají především muži, ženy jsou doma u kotlů. Do davu je manželé pouštějí neradi. A chápu docela dobře, proč. Afghánci neznají frontu, když je u některého ze stánků více zájemců, skončí to většinou hádkou, popřípadě rvačkou. Chtěli jsme koupit dětské boty, což se mi původně nezdálo tak obtížné. Ale nakonec se nám tento úkol splnit nepodařilo. Nejdříve jsme nesouhlasili s cenou, pak jsme odhalili, že botičky už někdo nosil. A nakonec se moji horkokrevní druhové tak rozčilili, že mrskli zbožím po prodavači. Ten přivolal svých šest bratrů a my jsme spěšně museli opustit bojiště.

Samotné svátky trvají tři dny. První den opravdového svátku připadl na pátek, lidé se vyšňořili, a protože už ve čtvrtek začalo ve středním Afghánistánu pršet, musely se ženy na vysokých podpatcích a muži v naleštěných polobotkách smířit s tím, že obuv nebude tentokrát tím, čím se budou chlubit před sousedy. Ráno po osmé se ti nejpravověrnější muži vydali do mešit, přeplněno v nich však nebylo. Po pěti letech vlády Talibů, kteří občany procházející se po ulici v době povinné modlitby násilně odváděli do mešit, se řada Afghánců buď pomodlila doma, nebo se nepomodlila vůbec. Kolem desáté začalo velké rituální zařezávání krav, velbloudů, ovcí a koz. Porážka zvířete u příležitosti svátku není věc prostá. Krávu a velblouda vybírá sedm mužů, na ovci či kozu stačí jeden zkušený Afghánec. Zvíře nesmí mít žádnou vadu a musí být víc než rok staré. Hlava je bleskově odříznuta a stejně rychle je stažena kůže. Hlavu si nechává řezník, kůže je darována mulovi - islámskému duchovnímu. Maso velblouda či krávy si mezi sebou rozdá těch sedm osob, které zvíře vybíraly. Kozu nebo ovci si domů odnese jediný majitel. Každý se však musí o své bohatství dále dělit. Jednu část může sníst rodina, druhá porce je odnesena příbuzným a třetí darována chudým.

Nastává, alespoň pro mne, nejobtížnější etapa. Povinné navštěvování a konzumace potravin. Mladší chodí ke starším, děti k rodičům, podřízení ke svým šéfům. Jíst se musí na každé návštěvě, my jsme takových vykonali devět během jediného dne. Obědvali jsme dvakrát velblouda, třikrát skopové a čtyřikrát hovězí. Vypili jsme mnoho litrů zeleného čaje a snědli několik kilogramů mandlí obalených v cukru. Odmítnutí je v Afghánistánu považováno za obrovskou urážku a symbolické ochutnávání vám také neprojde. V tyto dny se navštěvují i ti, kteří spolu po uplynulý rok nepromluvili ani slovo.

Svátek obětování není ale ve skutečnosti svátkem jídla, při modlitbách věřící vzpomínají na Ibrahima, chcete-li Abraháma, který chtěl bohu obětovat svého syna. V poslední chvíli ho však Alláh této nemilé povinnosti zprostil a Ibrahim namísto dítěte zařízl zvíře. Proto v tyto dny padnou na obětním oltáři v muslimských zemích statisíce beranů, velbloudů a krav. Zdaleka největší radostí během svátků jsou pro Afghánce mimořádné dodávky elektřiny, a tedy i možnost sledovat televizi, která byla po několik let přísně zakázána.