Životní dráha Ljuby Hermanové (1913-1996) je většině příznivců populární hudby jistě alespoň v obrysech známa - přispěla k tomu nepochybně i její "druhá" kariéra šansoniérky, kterou odstartovala na přelomu let padesátých a šedesátých v tzv. divadlech malých forem. Podívejme se proto stručně na umělecké začátky této všestranné operetní pěvkyně a divadelní a filmové herečky.

Na divadelních prknech vystoupila Hermanová poprvé v roce 1931 ve frašce Slepičárna, uvedené Divadlem komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta (hostujícím po část sezony ve Švandově divadle, tehdy zvaném Intimní) a v revui Trampské milování. Během třicátých let pak přechodně působila i v Bratislavě, Brně a ve Vídni, hlavně ale prošla téměř všemi pražskými zpěvoherními divadly. V sezoně 1934-1935 byla angažována Voskovcem a Werichem do Osvobozeného divadla, kde hrála v jejich hrách Kat a blázen a Vždy s úsměvem a účinkovala s tímto divadlem i na zájezdech a v rozhlasových pořadech. Později přešla do Nového divadla Oldřicha Nového, kde vystupovala až do první poloviny čtyřicátých let, kdy její kariéru zastavil zákaz umělecké činnosti německými úřady (z rasových důvodů). Po roce 1945 se ještě na jednu sezonu k Oldřichu Novému vrátila, na další jednu divadelní sezonu nastoupila opět k Voskovcovi s Werichem a od roku 1947 pak hrála ve Státním divadle v Karlíně, kam přešli i Jan Werich a Oldřich Nový (ten byl v tomto divadle jmenovaný ředitelem operety).

Dobová kritika hodnotila herecký projev Ljuby Hermanové na divadelních prknech vesměs příznivě. Oceňovala ji mj. jako herečku "bujaře živou, ale míru znající i ve velmi ožehavých situacích".

Na plátnech kin se Hermanová poprvé objevila v menší úloze fešné prodavačky ve filmu režiséra Jindřicha Honzla Peníze nebo život a zazpívala tu s Hanou Vítovou známé blues Jaroslava Ježka Život je jen náhoda. Naplno ale její filmová hvězda zazářila v hlavní roli komedie režiséra Karla Antona Jsem děvče s čertem v těle (1933), kde také zazpívala několik písniček (mj. s emeritní operetní subretou Mařenkou Zieglerovou). Až do konce třicátých let hrála téměř výlučně v komediálních úlohách ještě v asi deseti dalších filmech (např. U Sv. Antoníčka, Cácorka či Panenka). Její filmová kariéra pokračovala i po roce 1945.

Nás ale budou zajímat hlavně nahrávky, které zanechala zpěvačka Ljuba Hermanová na standardních gramofonových deskách - a těch bohužel není mnoho. Jejím prvním snímkem byl slowfox Jaroslava Ježka na slova Voskovce a Wericha Zakázané ovoce pocházející z revue Osvobozeného divadla Vždy s úsměvem, který vyšel v roce 1934 na gramodesce značky Ultraphon. Zmíněné blues Život je jen náhoda nazpívaly na gramodesky místo Hermanové a Vítové dvě členky populárního Bajo tria Anita Schlesingerová a Jožka Srbová.

Další gramofonové nahrávky Ljuby Hermanové pak vznikly během jejího působení v Novém divadle. Pro firmu Ultraphon natočila v roce 1938 už jen píseň Ralpha Benatzkého s názvem Jen pro trochu lásky, která zazněla ve veselohře Moje sestra a já. Od počátku čtyřicátých let nahrála ještě několik snímků pro firmu Esta, na nichž ji doprovázel studiový orchestr kapelníka Slávy Emanuela Nováčka: slowfoxy Smím, jistě smím a Škoda, že nejste kouzelníkem (z hudební veselohry Jedenáctý v řadě), šansony Na slovíčko, pane autore, Herečka a známé tango Josefa Stelibského Tvůj bílý šátek z operety Ostrov milování.

Další snímky Ljuby Hermanové vyšly v roce 1948 na gramodeskách značky Ultraphon. Za doprovodu orchestru Karla Vlacha nazpívala dvě písně ze hry Divotvorný hrnec - Když z chudáka se stane boháč (se sborem) a Nedostatek (společně se sestrami Allanovými). Tyto snímky vyšly též na exportní gramofonové etiketě Mercury. V roce 1952 pak - opět za doprovodu orchestru Karla Vlacha - vydal Supraphon v jejím provedení píseň Václava Trojana Ano či ne, zařazenou do nového nastudování předválečné hry Voskovce a Wericha Nebe na zemi. Pro Supraphon Hermanová namluvila ještě několik příběhů z cyklu soudniček Františka Langra (mj. Jdi a kup si meloun a Dámy na pavlači). V listopadu roku 1962 byla její písnička Proč hrát blues mezi několika vůbec posledními gramodeskami na 78 otáček za minutu, které na této značce vyšly.

Hermanová vystupovala často v televizi i v divadlech a natáčela další šansony a kuplety - její umělecká činnost v šedesátých a pozdějších letech však již přesahuje rámec našeho vyprávění. Jen doplňme, že snad naposledy se na divadelním jevišti objevila v roce 1995, kdy se v pražském Divadle ABC účastnila slavnostního večera uspořádaného u příležitosti vydání přepisu kompletních nahrávek Osvobozeného divadla na kompaktních discích. Zazpívala zde píseň Život je jen náhoda, a to včetně textu verze (za jehož sentimentalitu se Voskovec s Werichem údajně styděli), který se na gramodesky nikdy nedostal: "Proč že se mi každou noc o tom jen zdá, jak v mém životě vyšla má tak šťastná a krásná hvězda. Proč že se mi každou noc o tom jen zdá, že ta hvězda mi to štěstí dá, o němž se mi ve dne nezdá. Zdání klame - mimoto každý sen, který v noci míváme, zažene příští den. Život je jen náhoda..."

Ljuba Hermanová zemřela 22. května roku 1996.

GABRIEL GÖSSEL