Jak k tomu přízvisku váš syn přišel?
Jako malý klučina byl krásně kudrnatý a jednou, když byl s babičkou na nákupu, se k němu jakási paní sklonila, pohladila ho a řekla: "No, ty jsi ale pěkná holčička." On se napružil a hrdě odvětil: "Já nejsem holčička, já jsem Ťulda!" A od té doby mu to zůstalo. To slovo si jako dítě utvořil coby určitý kompromis mezi svým jménem - říkali jsme mu Oťo - a Taťuldou. Tak totiž Hurvínek říká Spejblovi na deskách, které Ťulda rád poslouchával.

Z vašeho herectví přímo vyzařuje radost z používání jazyka, máte smysl pro jeho krásu... O tom ostatně svědčí i cena, kterou jste dostal za dabing. Kdy jste si poprvé svou "radost z jazyka" uvědomil a jak jste o ni pečoval?
Už za studentských let jsem měl radost z poezie jako čtenář. Kupoval jsem si básnické sbírky Seiferta, Nezvala, Holana, Halase, Hrubína... Potom k tomu přistoupila radost z interpretace. Měl jsem štěstí, že jsem se jako začínající herec dostal do rukou Jindřichu Honzlovi a E. F. Burianovi. Oba dva režiséři na krásu češtiny i jevištní řeči velmi dbali. Vždyť Honzl spolupracoval s Vladislavem Vančurou a nesmírně ho ctil. Když jsem nastoupil do Studia Národního divadla, dělali jsme Vančurovu Nemocnou dívku jako čtené divadlo. A Burian, když jsme u něho studovali Vojnu nebo Lidovou suitu, nám nedal pokoj, dokud naše interpretace lidové poezie nebyla naprosto perfektní. Lásku k jazyku, kterou ve mně zakotvili tihle dva režiséři, jsem pak mohl dál rozvíjet především díky rozhlasu.

Díky své ženě, která se zabývá dějinami amatérského divadla, jsem se na vás dozvěděl, že vůbec poprvé jste na jeviště vystoupil ve čtyřech letech ve hře Mlynář a jeho dítě. Jaký vjem vám zůstal z toho vystoupení v paměti?
To bylo v mém rodišti, v Krhanicích na Sázavě. Otec tam sloužil jako četnický strážmistr. Moje matka byla velká nadšenkyně pro divadlo a jako mladé děvče se o ně ve svých rodných Lešanech také pokoušela. Minula se povoláním. Dokázala zaplakat, udělat scénu a hned se zas rozesmát. Bylo v ní histrionství i trocha hysterie. Když za ní ochotníci v Krhanicích přišli, aby mě půjčila do jejich kusu, neváhala. Moc si z toho nepamatuji. Jen to, že jsem seděl někomu na klíně, nic neříkal a byl pěkně ušpiněný - tak, jak to scénické poznámky žádaly. Hrálo se u Mikolášů v hospodě, kde bylo ochotnické jeviště, a ruce a obličej mi zamazali na hospodském dvoře.

Ale to vás od amatérského divadla neodradilo, vždyť jste se mu pak věnoval v Rostoklatech...
Ano - za študentských let. Do Rostoklat jsme se přestěhovali, protože tam byl přeložen otec. Na gymnázium jsem dojížděl do Českého Brodu. Bylo to za protektorátu a co jsme tenkrát mohli dělat? - Chodili jsme do Sokola, zabývali se nějakým tím sportem a na vesnici jsme měli ochotnický kroužek. Já jsem v něm hrál i režíroval. Měli jsme tam i burianovský voice-band. Scházelo se nás asi dvacet, nastudovali jsme Wolkrovu Baladu o námořníkovi, Holanovu Terezku Planetovou, která tehdy právě vyšla, ale nepohrdli jsme ani operetkou. To už jsem věděl, že bych se rád divadlu věnoval profesionálně.

Díky rozvířené diskusi o Benešových dekretech jako by se ta vzdálená doba znovu přiblížila. S jakými pocity na ni vzpomínáte? A co říkáte těm diskusím o dekretech?
To je ožehavá otázka. V roce 1937 jsem byl jako študent v Sudetech na výměně, abych se naučil německy. Kluci ze Sudet chodili do českých rodin a obráceně. Tuhle výměnu jsem absolvoval v rodině obchodníka ve Wasseraujezdu, jedné vsi u Plzně. Byl jsem tam měsíc a viděl jsem, jak do té vesnice, která byla národnostně promíchaná, ale s většinou německého obyvatelstva, proniká henleinismus. Zároveň jsem ale viděl, že Němci nejsou všichni stejní. Například pan Singbartl, s jehož synem Karlem jsme se tehdy vyměnili, byl sociální demokrat. Jenže pak přišel Mnichov. A já si pamatuju, když Sudety zabral Hitler, jak odtud byli čeští osadníci vyhnáni, jak museli opustit své domy i své živobytí a jak přijížděli do okleštěné republiky na nejrůznějších povozech jen s kufry a zbytky svého majetku. Také jsem zažil 15. březen 1939, kdy začala okupace. Ponižující práci v "reichu" a lágrech jsem naštěstí nepoznal, ale musel jsem třeba dělat dvanáctky: v pět ráno nastoupit do vlaku a od šesti do šesti stát u soustruhu. Na konci války jsem v Praze zažil i hon na Němce a viděl, jak se jim někteří lidé krutě mstí. S tím jsem nesouhlasil. Odsun - a teď pochopitelně nemluvím o násilném odsunu - jsem ale vnímal jako něco, co vyplývalo z dohody vítězných mocností. Byl to důsledek druhé světové války, o které přece víme, kdo ji začal a kdo k nám i do celé Evropy přivedl násilí, holocaust a koncentrační tábory. Odsun jsem chápal jako spravedlnost. Dnes bychom se měli omluvit nevinným lidem, pokud je postihl neprávem. Zároveň bychom ale měli jasně říci - odsun byl důsledek toho, že nacismus, fašismus a hitlerismus rozpoutaly válku a prohrály ji.

Co říkali rodiče tomu, když jste se po válce rozhodl herectvím živit?
Nijak zvlášť tomu nepřáli. Otec byl trošku suchar. Pro tyhle věci moc nebyl. Jako úlitbu, abych mohl jít k divadlu, jsem jim musel slíbit, že souběžně budu studovat na vysoké škole. Přihlásil jsem se na filozofickou fakultu a zapsal si estetiku - chodil jsem na přednášky profesora Mukařovského, na dějiny filozofie... Index mám ještě schovaný. Absolvoval jsem ale jenom čtyři semestry. Během nich totiž rodiče zjistili, že moje existence není díky divadlu tak úplně na vodě: nemuseli mě podporovat, dostával jsem gáži, začal se uplatňovat v rozhlase, získal jsem první angažmá na Kladně a po roce jsem dokonce udělal zkoušky do Národního divadla. - To je uchlácholilo a řeči o tom, že bych měl mít akademické vzdělání a titul, utichly. Divadlo zvítězilo.

Na své domovské scéně, v Divadle na Vinohradech, hrajete nyní ve Feydeauově Dámě od Maxima temperamentního generála. A to s takovou vervou, že ač vám v září bude osmasedmdesát, působíte, jako byste byl minimálně o dvacet let mladší. Jak to děláte, že máte tak skvělou kondici?
To budou asi geny. Otec se dožil osmdesátky, a nebýt toho, že štípal pařezy a že to přehnal, nejspíš by s námi byl déle. Maminka, která loni zemřela, se dožila skoro devětadevadesáti. Jako mladík jsem sice hodně sportoval - dělal jsem lehkou atletiku a hrál volejbal, basketbal i hokej -, ale když jsem v jedenadvaceti nastoupil do divadla, měl jsem málo času, a tak jsem až donedávna žil vlastně jen z podstaty. Teprve před pár měsíci jsem zjistil, že bych měl přece jen zase začít cvičit. Takže jsme se do toho se ženou pustili. Cvičíme pravidelně každé ráno - tak patnáct dvacet minut. A můžu vám říct, že i když se u mě objevily různé neduhy, třeba záněty bederní páteře, po třech měsících se cítím daleko líp. Musím to zaklepat - zatím se moc nezadýchávám. Pravda je, že už třicet sedm let nekouřím. Sice si tu a tam pro zábavu zapálím doutníček, ale ten se nešlukuje. Rád se ovšem napiju vína. Teď už raději červeného, ale když je dobré bílé víno, nepohrdnu. A také rád jím, a ne málo. Má žena totiž umí výborně vařit. Její svíčkové a pelmeně kompenzujeme tím, že hodně chodíme a hodně pracujeme na zahradě. U chalupy v Brdech máme tak velikou a náročnou zahradu, že když se v ní ráno rozejdeme za prací, sejdeme se až večer.

Které ze zahradnických prací děláte nejraději?
Já dělám všechny rád, ale častěji samozřejmě na mě zbudou ty hrubší. Sekám trávu - kosou prosím! -, rejpu záhonky, dělám kompost, sázím brambory, jahody... Dvakrát do roka musím sestřihnout živý plot ze smrčků. Zahradu jsme se ženou budovali sami. Původně to byl ovocný sad - většinou tam byly švestky napadené šarkou. Ty jsme museli vyrvat i s kořeny. A pak jsme tam zasadili pár vlastních švestek a jabloní a půlku zahrady jsme udělali okrasnou. Když vidíte, jak to všechno každé jaro znovu bují a roste a kvete, je to nádherné!

Když jsem s vámi chtěl domlouvat rozhovor loni v létě, odlétali jste se ženou právě na Krétu. Cestujete hodně? A kam nejraději?
Cestujeme opravdu rádi. Už jsme viděli hodně zemí, líbilo se nám v Turecku, kde je tolik památek po starých Řecích a Římanech, že jsme během jednoho dne navštívili rozvaliny tří velkých amfiteátrů, líbí se nám Řecko - například Thasos, ostrov, na který zavítal i svatý Pavel -, ale ze všeho nejraději se vracíme do Itálie. Díky švagrové, která tam žije, jsme už několikeré prázdniny strávili v kraji Chianti, ve středu Toskány.

Všude okolo jsou vinohrady a olivové háje. Nádhera! Odtud jsme vyráželi do Florencie, Sieny, Arezza, San Gimignana, Volterry - za památkami; od těch, které tam zanechali Etruskové, až k vrcholným dílům gotiky a renesance. Ať tam přijedete do kterékoli vesnice či městečka, všude najdete něco zajímavého. A máme tam přátele, o to je to cennější. Zrovna nedávno jsem dělal v rozhlase pro náboženskou redakci pořad o freskách Piera della Franceska. Okamžitě se mi vybavilo, jak mě fascinovaly, když jsem je v Arezzu poprvé uviděl.

BRONISLAV PRAŽAN