Písničkář, spisovatel a moderátor Jan Burian si koncem března ke svým padesátinám nadělil hned několik hodnotných darů. Vedle velkého koncertu v pražském Divadle Archa a další ze svých cestopisných knížek Ostrovy, majáky a mosty vydal i nové autorské album. To je dobrá zpráva; v průběhu devadesátých let totiž pouze (ale je to slovíčko namístě?) čerpal ze svého autorského archivu (CD Jenom zpívám) nebo zhudebňoval básně českých klasiků (Poesie) či Dána Bennyho Andersena (Unavený válečník).

Albem Zrcadlo dává Burian vzpomenout na svůj sólový debut, před pár lety reeditovaný vinyl Hodina duchů. Už na této desce ucítil potřebu více než doprovodného multiinstrumentalisty, který by jeho písničkám oblékl pokud možno přiléhavý zvukový kabát. Daniela Fikejze na další desce Černý z nebe vystřídal Vlastislav Matoušek, ale záměr zůstal stejný - dodat klavírním kompozicím další rozměr. Nového aranžéra nyní Burian nalezl v pětadvacetiletém Janu Amosovi. Reálné i elektronické zvuky, dodané tímto spolupracovníkem Mina Tanaky či holandských divadelníků z Dogtroep, jsou mnohdy velmi moderní přidanou hodnotou, ale co je důležité: nesměřují proti písničce, naopak. Ideálním příkladem je skladba Poezie, v níž slůvka "všichni spali a do ticha se ozývalo jen tenké klapání počítačové klávesnice" podmalovává Amosova zvuková definice odlidštěného a dokonale vyprázdněného techno-světa.

Odkaz na již zmíněnou Hodinu duchů se hodí i v případě toho nejpodstatnějšího, tedy nových Burianových textů. Jestliže písně z Hodiny duchů byly často interpretovány jako posmutnělá zpověď člověka žijícího v bezútěšném socialistickém věku ("dostal jsem byt, upsal se na deset let, děti mám dvě, brzo mi bude čtyřicet"), převládající náladu Zrcadla určuje písničkářův pohled na průšvihy zatíženou éru raného českého kapitalismu, třebaže spíš tušený než konkrétní ("jaké to je, víc vědět než přemýšlet, víc rozhodovat než pochybovat, víc soudit než litovat, být si jistý?").

Jan Burian se na novém albu skutečně spatřil v zrcadle. Může vidět moudřejšího i nekompromisnějšího, byť stále o světě i o sobě lehce pochybujího umělce.

MILAN ŠEFL