Minulý týden nám prostřednictvím Práva oznámil senátor Václav Fischer, že se letos na podzim rozloučí s politikou. V listopadu mu vyprší senátorský mandát a on už znovu kandidovat nebude. "Z politiky odcházím, protože cítím, že mě potřebují mé firmy, a také proto, že byznys je zajímavější než politika. Můj odchod z politiky vyplývá z toho, že nelze dost dobře vést dvě velké firmy a ještě se seriózně zabývat něčím dalším," pravil pan senátor a podnikatel (Právo, 18. 4.). Po loňském 11. září lidé možná netouží tolik cestovat a ještě méně asi dychtí létat, v kterýchžto oborech jako na potvoru působí páně Fischerovy firmy. Proto byť jsou to podle obecného povědomí závody skvěle zavedené, přece jen asi v dnešní době vyžadují i od svého šéfa a majitele větší nasazení než v létě 1999, když šel v centru Prahy v doplňovacích volbách bojovat o senátorský mandát po zesnulém Václavu Bendovi (ODS). Tehdy měl totiž inženýr Fischer dojem, že jeho široko daleko známá, dobře prosperující firma se solidní pověstí u cestovánímilovných (nejen) Čechů a Moravanů každodenního šéfova osobního dohledu již nepotřebuje a že mu tedy zbude dost času a energie na službu občanům a vlasti v Senátu. Václav Fischer v doplňovacích volbách nejenže vyřadil například Ivana Medka, bývalého prezidentova kancléře kandidovaného Čtyřkoalicí, ale nakonec hladce porazil i Jiřinu Jiráskovou, váženou dámu, skvělou herečku a v té době ředitelku Vinohradského divadla, obhajující pro ODS mandát po Václavu Bendovi. Fischerovu zvolení nezabránilo ani osobní nasazení profesora Klause pro paní Jiráskovou, nezabránily mu ani podpásové údery včetně nechutných billboardů, jež o něm nechal kdosi po Praze vylepit, aby mu to u prudérních lidí polepil. Leč nízké a hnusné ataky selhaly a Václav Fischer díky své pověsti a také pouze svým, nikoli sponzorským penězům, jež investoval do volební kampaně, vstoupil do Senátu. Jakožto vskutku nezávislý senátor byl ale stranickými kluby přijat ostražitě a chladně. Tehdejší smluvněopoziční většina Senátu trvala na Fischerově zařazení do ústavně-právního výboru, ke kteréžto tematice míval blízko Václav Benda, zatímco podnikatel Fischer s ekonomickým vzděláním, jazykovou výbavou a konexemi po celé Evropě velmi stál o práci ve výboru zahraničním či s podobným zaměřením, kde by také byl, jak - naiva - argumentoval, užitečnější. Smluvněopoziční "dvojka" byla však tehdy neobyčejně zásadová a zastávala názor, že s mandátem po Bendovi zdědil Fischer i povinnost sedět je a jen v ústavně-právním výboru. Naštěstí vyšel novému kolegovi vstříc stranicky nezařazený Jiří Skalický a uvolnil mu gentlemansky místo ve výboru pro evropskou integraci. Tento začátek Fischerova senátorování byl pro jeho kariéru v "horní komoře" charakteristický: nemožně lpěje na zásadách a stále hovoře cosi o jakési slušnosti, působil - řekněme si to, přátelé, otevřeně, neustálé problémy. Nejenže Václav Fischer dál kritizoval "opoziční smlouvu" (pozor - do roku 1998 podporoval ODS!), ale například vyjádřil sympatie občanské iniciativě Děkujeme, odejděte!, adresované najmě Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi. Senátor Fischer, propagující co nejsilnější zastoupení na stranách nezávislých osobností v "horní komoře", se značně zasloužil o to, že Helena Rögnerová v senátních volbách v roce 2000 porazila tehdejší předsedkyni Senátu a místopředsedkyni ODS Libuši Benešovou. Když šlo o pokusy ČSSD a ODS novelizovat ústavu či zásadně změnit pravidla volby Parlamentu ČR, Václav Fischer svým cenným hlasem podporoval hádejte koho? - no pochopitelně že Čtyřkoalici. Je pravda, že v poslední době ve svých politických prohlášeních senátor Fischer polevil co do razance a frekvence. Je ale pravda, že ještě předtím, než začala kolabovat Čtyřkoalice a zároveň v čase, kdy už zřetelně pohasínala "opoziční smlouva" a v Senátu ztratila sílu docela, šel Václav Fischer do sebe. Těžko říci, zdali to bylo proto, že stará láska nerezaví, že Fischer i On mají rádi modrou a bílou a že oběma bije srdce napravo, ale pan senátor, po svém zvolení s předsedou ODS rozhádaný, se nám s Václavem Klausem smířil. Loni na jaře si ještě jen tak zaskočil zaplesat na Žofín s delegáty ideové konference ODS. V červnu to už byl ale happy-end: Václav Fischer se objevil v pražském divadle Ta Fantastika, kde také slavil Václav Klaus svoje šedesátiny, aby se tam "velmi hluboce poklonil před touto velkou osobností české a určitě i evropské politické scény poslední dekády minulého století a minimálně první dekády století současného". Pokud jde o Václava Fischera, v politice za tři roky nestihl vyrýt brázdu tak hlubokou a výraznou, aby se patřilo se mu klaněti. Ten příjemný praktický muž by to ostatně ani nežádal: jistě bude docela spokojen i tím, když si u jeho P. T. závodu dostatek lidí zaplatí povyražení někde u moře a poletí tam jeho letadly. Jako občané však neplačme, neboť budeme-li časem přece jen volit českého prezidenta přímo, možná by se Václav Fischer nechal přemluvit, aby byznys zase na chvíli svěřil jiným a ještě jednou se věnoval nám a vlasti. Jako senátor sice Václav Fischer politickými nápady nehýřil, ale coby slušného a milého člověka na Hradčanech by ho mnozí brali. Tímto typem totiž český politický rezervoár opravdu nepřetéká.