Zmatení vteřinové popularity a nadčasového významu je denní praxí mediálního obrazu světa. I v televizi potkáváme dnes a denně přehršel "známých tváří", jejichž vytrvalá přítomnost na obrazovce je zjevně jediným důvodem jejich momentální atraktivity. Vzácněji představuje televize skutečné osobnosti s pevnou oporou ve vlastním životě a díle. Několik takových setkání zprostředkoval o víkendu v polovině letošního dubna druhý program České televize.

Hned dvě z osobnostních vizitek nabídnutých divákům předminulý pátek vznikly pro pozoruhodný cyklus Evropané. Jak aktuálně zařazená repríza retrospektivního rozhovoru s nedávno zesnulým českým scénografem Josefem Svobodou, tak premiéra obdobně laděného dialogu s ruským režisérem Jurijem Ljubimovem, představily tvůrce, jejichž svébytný přínos divadlu druhé poloviny minulého století podstatně překročil národní, i zmíněný evropský kulturní kontext.

Osobností jiného druhu je Robert Radosta, kterého v dalším ze svých Posezení představil televiznímu publiku Jan Burian. V kontextu světoznámých divadelníků se "pouhý" nájemce (a dramaturg, programový ředitel, organizátor i uklízeč v jedné osobě.) pražské Malostranské besedy může na první pohled zdát jedincem povážlivě lokálního formátu. Význam podobných nadšenců, pro které "podnikání v kultuře" je spíš radostnou službou než zkratkou na cestě k rychlému bohatství, má pro kulturní úroveň národa srovnatelný význam.

Originálním pokusem o rekonstrukci portrétu výjimečného člověka v mozaice vzpomínek jeho nejbližších bylo nejnovější pokračování "zábavné literární revue" Třistatřicettři. Průvodcům Janu Lukešovi, Janu Schmidovi a zúčastněným pamětníkům se podařilo vykreslit věrohodný portrét Emanuela Frynty - nepominutelné osobnosti spolutvůrce literární (a kulturní a morální!) alternativy někdejší zrůdné bolševické uniformity.