Název rusko-francouzského filmu Chrustaljove, vůz získává podobnou zvláštnost jako český titul Jáchyme, hoď ho do stroje. Byl totiž také pojmenován podle věty, vyřčené jednou z epizodních postav - zde je touto postavou všemocný Stalinův ministr Leontij Berija. Už z tohoto faktu vyplývá, že jde o podívanou zcela odlišného druhu nežli Lipského komedie.

Režisér Alexej German (známe od něj např. filmy Prověrka osudem, Dvacet dnů bez války či Můj přítel Ivan Lapšin) zasadil své vyprávění do mrazivých předjarních dní roku 1953. Tehdy se rozjížděl jeden z posledních politických procesů, tentokrát vedený proti prominentním lékařům, navíc ve spojení s averzí vůči židovskému původu. V průběhu filmu zazní na toto téma jedinečná charakteristika: nevadí židovský původ, nýbrž "sionistické smýšlení", jaksi automaticky předpokládané. Snímek však nezpodobňuje jednolitý příběh s jasně sledovatelnými osudy jednotlivých postav. Lze dokonce tvrdit, že se German vyhýbá tradičně vedené syžetové linii, místo toho skládá množství často monotónních plošek (viz záběry na noční zasněžené ulice, mizející v bodovém umělém osvětlení) či bizarních průhledů do domácností i nemocnic. Chce tak nastínit životní styl a pocit lidí, kteří si již zvykli na podmínky, naučili se žít se strachem a nejistotou ze zítřejšího dne, a kteří zároveň dokážou hledat potěšení v maličkostech, připraveni na jakýkoli zvrat. A toto všechno režisér pečlivě panoramuje; všimneme si nenápadných jízd zasněženými prostorami, kde navzdory tmě bují veselí a pobíhají nezbedné postavičky, nahlédneme do prostorných bytů, jejichž někdejší přepych se změnil na sklad haraburdí.

Ve filmu se komíhá množství postaviček. Třeba topič v kožešnictví, jenž se náhodně připletl k autu tajné policie a byl následně zadržen: jeho hravé poskakování film otevírá a jeho návrat po deseti letech věznění i uzavírá. Právě on vyslovuje výmluvný povzdech - "kdyby se aspoň člověk dověděl, za co seděl". Ustřední figurou je ovšem vážený šéflékař s generálskou hodností, navzdory stahujícím se mračnům nebývale vitální chlap, jehož nedokáže zlomit vůbec nic. Teprve druhá část filmu opouští dosavadní roztěkaný půdorys a soustředí se celistvěji, v téměř naturalistických obrysech, na lékařovy osudy. Je skutečně zatčen, při transportu jej spoluvězni surově znásilní, ale tím roztodivnosti, stěží myslitelné v normálně fungující společnosti, teprve začínají. Vrcholí hrdinovým odvlečením k umírajícímu Stalinovi, zbědovanému a pomočenému. Lékař je donucen, aby donedávna všemocnému vůdci komunismu hnětl ochablé břicho, jenže namísto očekávaných větrů vznikají jen chomáčky bělavé pěny kolem úst...

German zvolil černobílý materiál, aby vyprávění vtiskl potřebnou patinu a aby ještě působivěji evokoval stav, kdy přítomnost teroru se stala téměř neznatelnou příměsí každodenní všednosti. Zříká se konvenčních žánrových postupů, hledá záchytné body právě v oněch mimoděčných okamžicích, které zachycují postavy v jakémsi izolovaném kousku jejich bytí, kdy snad přestal plynout i čas. Germanův snímek nepatří mezi díla bezproblémově stravitelná, vyžaduje značnou diváckou spoluúčast i trpělivost, ochotu přijmout pravidla režisérova nazírání. Snad jeho styl můžeme považovat za výlučný, ale je cílevědomě nastolen i udržován, není to pouhá sebestředná póza jako u některých západních filmařů. German se totiž dotýká velkého politického tématu, jen je zpracovává po svém.