Jak se vám v časech vašeho redaktorského působení dařilo propašovávat do vysílání jazz?
Přiznám se, že jsem s ním neměl velké úspěchy. Žádala se hudba rekreativní, odpoutávací a já nosil muziku, která leckomu nevoněla. Nebyl jsem zkrátka u kolegů zrovna oblíbený. Ale nevzdal jsem se, pro populárně-vědecké pořady jsem připravoval takové minutové předěly, do kterých se jazz hodil.

Jako správný veřejnoprávní hudební redaktor jste tedy posluchače kultivoval.
Vycházíme-li z toho, že veřejnoprávní média nejsou odkázána na reklamu, že mají i jiné zdroje příjmů, je logické, že by měly mít i vyšší hudební ambice. I dnes bych ve státním rozhlase přivítal víc hudby nejrůznějších, třebaže okrajových žánrů. Veřejnoprávní rádio by se komerčnímu přece nemělo podobat ani hudebním profilem.

Posloucháte i takzvaná komerční rádia?
Ano a čekám na dobu, kdy budu moci rozeznat rádio, které právě poslouchám, podle prvních tří písniček. Mnohem častěji si ale pouštím veřejnoprávní SRo 1, připomíná mi staré dobré rozhlasové časy. Já mám rád klid, moderátor na mě nemusí chrlit slova v rekordním čase za minutu, vyhovuje mi mluvené slovo, ve kterém o něco jde. Mám rád informace.

Vím, že se svou kapelou nevystupujete jen na koncertech, hrajete i na neveřejných večírcích nebo prezentačních akcích. Jak to snášíte?
Večírky dělat musím a dělám je rád. Takový B. B. King má ve svém portfóliu taxativně vypsané firmy, pro které už dělal reklamu, je to dnes součást umělecké existence. Uzavírat se jen do polohy velkého umělce nemá smysl. Já chci, aby si mou hudbu poslechlo co nejvíc lidí. Přiznám se, že mám upřímnou radost, když jdeme hrát na nějakou party a ta pak skončí mým koncertem. To není vždy, sedmdesát procent takových kšeftů představují večírky, kde hudba nikoho nezajímá. Ale pokud firmy vědí, co si koupily, rád zazpívám. Jen musím být alespoň tolerován. Když za mnou pořadatelé přijdou, abych dal k dobrému něco, co jsem nikdy nezpíval, tak to je zlé, to jsem na špatné adrese.

Dnes vás čeká vystoupení v Praze. Jak často se vám podaří koncertovat v České republice?
Nepočítám to, ale nebudu daleko od pravdy když řeknu, že v Čechách hraju stejně často jako na Slovensku. A veřejných koncertů mám tady víc než na Slovensku. Je tu víc možností, víc pořadatelů.

Vaše kapela je složená z velmi žádaných instrumentalistů, Martin Gašpar nebo Marcel Buntaj hrají i s Richardem Müllerem a dalšími hvězdami. Je těžké udržet takovou sestavu pohromadě?
To je samozřejmě problém, musím třeba s velkým předstihem nahlásit termíny koncertů, ale jedno je jisté, vámi vzpomenutí Marcel a Martin se mnou hrají už sedm let. Určitě to není tím, že jim dávám nějaké existenční jistoty, ty jim dávají spíš někteří moji komerčně úspěšnější kolegové. Asi se mnou tudíž hrají a natáčejí rádi.

Svou současnou kapelu jste zakládal společně s excelentním kytaristou Andrejem Šebanem. Proč odešel a proč jste ho nenahradil jiným kytaristou?
Se Šebanem jsem hrál patnáct let, ale Andrej jednoho dne zjistil, že chce hrát sám na sebe, dělat sólovou kariéru, začal zpívat, skládat si písničky a nakonec přestal koncertovat i s Richardem Müllerem. V našem případě ale šlo o mírný rozchod, stále si máme co říct. A nového Šebana jsem ani nehledal. Andrej byl, jak sám říkáte, výjimečným kytaristou, těžko bych našel stejně dobrého. A i kdybych ho našel, posluchači by chtěli, aby hrál to samé co Andrej, tím by se dostal do nezáviděníhodné pozice. Nakonec jsem místo kytaristy vzal do kapely saxofonistu Michala Žáčka, což se ukázalo jako velmi dobrý tah. Klape to už čtyři roky.

Jaké je vaše dnešní publikum a jak se liší v České republice, na Slovensku, případně v jiných státech, v nichž koncertujete?
Nijak zásadně se neliší. Tam, kde mě lidi znají, což je případ Slovenska a částečně Čech, je situace samozřejmě jiná než tam, kde mě publikum nezná a čeká, že se něco dozví. Ale já mám takovou situaci rád, baví mě zpívat lidem, kteří mě vidí prvně. Pak můžu dokázat, že moje muzika za něco stojí a že si publikum dokážu podmanit. To je pro mě nejdůležitější, já si publika vážím, je to nejsilnější karta v celé hře.

Vaše poslední album se jmenuje podle úvodní skladby Páni v najlepších rokoch. Připadáte si tak?
Já se tak cítím permanentně, ale kdo ví. Možná jsem v nejlepších letech nyní, možná jsem v nich už byl, možná do nich teprve přijdu.

Na novém albu se opět vzdalujete čistě jazzové škatulce. Neriskujete příklonem k písničkovému materiálu ztrátu skalního jazzového publika?
Riskuji a to riziko si uvědomuji. Ale já chci komunikovat s co největším počtem posluchačů, jsem rád, když se moje muzika hraje v rádiích. Současně ale nehodlám dělat podpásovky, stojím si za vším, co jsem udělal, a jsem rád, že jsem to udělal. Jistě, jsou lidé, kteří si myslí, že moje současná písničková tvorba je ten opravdový jazz. Takové lidi nehodlám vyvádět z omylu. A ty náročnější posluchače na koncertě doufám vždy přesvědčím o tom, že mou hlavní ambicí je dělat muziku, která je jazzu mnohem blíž. Ty samé skladby přece mohou znít jinak na koncertech a jinak na cédéčku.

Většina vašich nových písniček je nazpívána ve slovenštině. Pro takovou muziku, jakou píšete vy, asi není snadné nalézt obratného textaře. Jak to řešíte?
Já postupuju přesně opačně. Texty mám většinou k dispozici dřív než hudbu, prostě je jen zhudebňuji. Jsem si vědom toho, že hudba je nejabstraktnější umění, zatímco text je naopak velmi konkrétní. Tolik, co se týče techniky. A ještě k obsahu: vybírám si z textů, které mi poskytnou moji přátelé. Ideálem textaře je pro mě Milan Lasica, ale to je velmi zaneprázdněný a trošku lenivý člověk. Mnoho toho nenapíše. Proto se už několik let v různých rozhovorech netajím tím, že sháním nové autory. Po jedné takové veřejné výzvě mi poslal své texty Rudo Rusiňák a ukázalo se, že jsou to dobré texty, že mají toho lasicovského ducha. Od té doby spolupracujeme. Nedávno jsme dokonce v jednom televizním pořadu společně s Lasicou zpívali Rusiňákem otextované Maturantky a Milanovi samotnému bylo líto, že text té písně nenapsal sám. On ho v podstatě napsat mohl, protože to je jeho slovník a jeho světonázor.

Na vašem novém albu se podílel i váš nejstarší syn Peter. Vytvoříte spolu autorský tandem?
Už od dob působení s Andrejem Šebanem rád s někým při tvorbě spolupracuju. Moje hudební myšlení je frazeologické, přemýšlím ve frázích, v basových figurách, melodiích a sloganech. Ale harmonicky jsem méně zdatný, na to potřebuji šikovného kolegu. Peter je klavírista a pro zpěváka je právě klavírista tím nejdůležitějším hráčem. Když se ukázalo, že syn už se v těch klapkách trochu vyzná a že máme navíc na hudbu podobný názor, zkusili jsme psát spolu. Trochu mi otevřel oči.

Vaše koncertní činnost je spjata s kultovními bratislavskými kluby - Véčkem a Starou sladovňou alias pivnicí Mamut. Véčko už neexistuje, Mamut prochází rekonstrukcí. V obou zmíněných klubech jste měl řadu let pravidelné koncertní termíny. Nechybí vám dnes to takřka domácí prostředí?
Chybí, samozřejmě. Idea dobrého klubu je ve mně od roku 1974, kdy jsem byl poprvé v Londýně a můj přítel, skvělý saxofonista Ronnie Scott, mě vzal do svého vlastního jazzového klubu. Už tenkrát jsem si říkal, že mít takový klub, to by bylo ono. A teď udělám velký střih: 11. února jsem v Bratislavě na Suchom Mýte otevřel hudební klub Metro. Mou ambicí je potřetí v životě vytvořit prostor, kde by se střetávali posluchači a hudebníci, kde by bylo jednoduše dobře, tak jako dřív ve Véčku nebo v Mamutu. Hrát bych tam chtěl každou středu, pokud tedy budu doma v Bratislavě. Ale hlavně by tam měli hráli ostatní, a nejen jazz.

Otevřít dnes hudební klub, to není maličkost. Jak se vám to podařilo?
Dostal jsem od města nájemní smlouvu na nefunkční podchod ve středu města. Taková díra v zemi to byla, nikdo s tím nechtěl nic mít. Nejdřív jsem si naivně myslel, že by město ten prostor zrekonstruovalo a poskytlo muzikantům, já že bych byl garantem a staral se o program. Ale nakonec jsem musel sám shánět peníze - dnes je tam desetimilionová investice. Vybudovat Metro mi trvalo sedm let a zhruba pětkrát do roka jsem to chtěl vzdát, dohromady tedy pětatřicetkrát, počítám-li správně. Nakonec jsem vydržel, Metro stojí a už se tam hraje. Když klub rok vydrží, snad se etabluje. Byl bych rád, kdyby se stal pro muzikanty z celého Slovenska jakousi metou, kdyby slova "hrál jsem v Metru" něco znamenala.

Tak jste se opět organizátorsky realizoval... A co Bratislavské jazzové dny, festival, jehož jste už hezkých pár let dramaturgem? Uskuteční se i letos?
Zatím v té věci vládne napjatá atmosféra. Nevím, jestli sledujete slovenské dění, ale u nás v současné době krachují takzvané nebankovní instituce, tedy ty firmy, které si od lidí braly peníze a slibovaly výnosy. Bohužel jedna taková instituce byla poslední tři roky naším generálním sponzorem. Je tu ale ještě ministerstvo kultury, které dosud každoročně také přispívalo. Letošní Bratislavské jazzové dny budou možná trošku chudší, ale doufám, že se kvalitativně udrží minimálně na takové úrovni jako dřív.

Existují hudebníci, jejichž účasti na festivalu si obzvláště považujete?
Mám pocit, že jsme chytili dobrý vlak především koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let, kdy u nás hráli skoro všichni velikáni jazzové hudby. Jistěže existují Ray Charles nebo Al Jarreau, kteří u nás ještě nebyli, ale na ty ani nemáme a už mít asi nebudeme. Naštěstí Bobby McFerrin už v Bratislavě byl, stejně jako Herbbie Hancock, Chick Corea, Michael Brecker nebo Mike Stern. Ti už taky znovu nepřijedou, v současné době jsou pro nás nezaplatitelní. Ale nevadí, jdeme v dramaturgii stále dál, pořád hledáme nová jména.

Dnes v Praze vystoupíte v rámci takzvaných Slovenských pondělků, kulturní iniciativy, která má neskrývaně česko-slovenský ráz. Jak vzdáleny jsou podle vás deset let po rozpadu federace Česká a Slovenská republika?
Jste pro nás zahraničí a máte Prahu, naše bývalé hlavní město. Bratislava Prahu nikdy nedožene, protože Praha je už dnes světovým velkoměstem, zatímco Bratislava bude vždy jen hlavním městem jednoho státu, ale velkoměstem nikdy nebude. Jako se Bonn nikdy nestal velkoměstem proto, že v něm sídlila německá vláda. Ale i když mám pocit, že se vzdalujeme, neplatí to naštěstí obecně. Konkrétně v kultuře určité kontakty přetrvaly, v hudbě to platí absolutně, taky české a slovenské divadlo spolu velmi koketují. Jistě, jsou mezi námi hranice, bohužel. Ale třeba čeští celníci mě pořád ještě zdraví.

MILAN ŠEFL