"Minulost je za námi, ale stále ji vláčíme s sebou." Tato jednoduchá a geniální věta z amerického filmu Magnolie mě napadne pokaždé, když pozoruji napětí mezi národy střední Evropy. Francouzský politolog Jacques Rupnik někde napsal, že malé země tohoto regionu se dosud nedostaly ze svých historických traumat, ačkoliv se snaží hledět do budoucnosti. Současná nálada to potvrzuje. Mezi české bolesti určitě patří obava z Německa. Málo se připomíná, že Masarykovo a Štefánikovo Československo bylo aliancí proti hrozbě německé a maďarské expanze. "Musíme dát Německu ještě 200 let a pak mu můžeme plně důvěřovat," tvrdí ještě dnes filozof Milan Machovec. Ve střední Evropě však nejde pouze o nás a o Slováky. Také Rakušané a Maďaři mají své nezhojené rány. Rakušané budou ještě dlouho řešit problém, kdo vlastně jsou. Odmítají být Němci, ačkoliv tak mluví. Nedivím se jim. Česká, slovinská nebo maďarská jména svědčí o bohatším genetickém fondu našeho jižního souseda. Řečeno slovy Milana Kundery, existence a identita Rakouska není samozřejmá a nezpochybnitelná jako třeba u Francouzů. Ještě horší situace rozkvetla v Maďarsku. Tamní pravice téměř šílí a nezdráhá se vytahovat ty nejnestoudnější nacionální požadavky. Včetně nároku na celou karpatskou kotlinu, která zahrnuje velkou část Slovenska, Rumunska a také Srbska a Ukrajiny. Na začátku jsem mluvil o tom, že střední Evropa je plná traumat. To ale není všechno. Ruku v ruce s nimi jde jejich protipól, plíživý nacionalismus. Jako by region neměl dost problémů s ekonomickou transformací, přípravou na vstup do Evropské unie nebo se zlepšováním životního prostředí. Místo toho se stále častěji mluví o minulosti. Jednou jsou to Benešovy dekrety, jindy zahraniční Maďaři. Zkušenosti ukazují, že z toho existuje jediná cesta, evropská integrace. To není fráze, nýbrž realita, potvrzená vývojem na Západě posledních desetiletí. Nikdo si už dnes nedokáže představit německého politika žádajícího po Francii Alsasko-Lotrinsko nebo Nizozemce snícího o připojení holandsky mluvící části Belgie. Evropská unie je zvláštním, určitě ne dokonalým útvarem, ale má vedle prospěšné ekonomické spolupráce jednu nezastupitelnou zásluhu. Umožnila svým členským státům klidnější pohled do minulosti. Traumata západních zemí nebyla o nic menší než u nás. Přesto ale dnes nikdo nenutí vnuky, aby se trápili a zaměstnávali prohrami svých dědů. Našel bych pro tento rys evropské integrace jedno srovnání. Psychologové tvrdí, že v manželství si muž a žena dávají vzájemně na hlídání svou "pekelnou bestii". Touto bestií se rozumí divoká, iracionální a někdy až i ničivá část naší duše. Temnou destruktivní stránku mají i národy. Jejich pekelnou bestií je nacionalismus. Pokud není pod kontrolou, tečou nesmyslné řeky krve. Unie v jistém smyslu plní roli manželství národů. Jeden stát vyvažuje druhý a nutí ho obrousit hrany jeho sobectví a velikášství. Myslím, že střední Evropa má šanci zbavit se svých traumat, pokud se je naučí sdílet s jinými národy a nebude se bát jim je svěřit.