Jak se dalo čekat, Poslanecká sněmovna schválila usnesení potvrzující nedotknutelnost takřečených Benešových dekretů. Přece jen trochu nečekaná byla však jednomyslnost přítomných poslanců projevivší se v impozantním skóre 169:0. Text usnesení byl předjednán předsedy zúčastněných politických stran. Přesto není normální, aby komunistovi, lidovci či členu ODS vyhovovaly všechny jeho formulace a hlavně aby všichni svorně byli přesvědčeni o vhodnosti, ba nutnosti demonstrovat názor na "Benešovy dekrety" právě teď a právě na parlamentní půdě. Alespoň pár hlasů proti, alespoň nějakou tu abstenci jsme postrádali. Jednomyslnost se hodí k poměrům nedemokratickým, k časům Národní fronty s vedoucí úlohou a dohledem jedné jediné strany - a ty máme dvanáct let za sebou. Hodí se však také k demonstraci vlastní síly a sebevědomí či naopak k zamaskování třesoucích se kolen, když se nám síly a sebevědomí nedostává. Co z toho asi nejvíc motivovalo 169 poslanců, kteří svorně hlasovali pro usnesení? V některých případech určitě jakési elementární vlastenectví: Vyjádřete, navíc v předvolebním čase, pochybnost o dokonalosti té či oné formulace a přidejte se tak k pánům Haiderovi, Stoiberovi a dalším, kteří odsuzujíce "Benešovy dekrety", jako by už už brali půdu pod nohama a střechu nad hlavou statisícům Čechů v bývalých Sudetech a z České republiky činili prašivce, jenž se chystá infikovat civilizovanou Evropskou unii. Proč se vůbec dvakrát sešli představitelé stran zastoupených ve sněmovně a s ministrem zahraničí připravili text, jemuž poté urovnali cestičku od stranických frakcí až po manifestační hlasování v plénu sněmovny, když dotyčné usnesení kultivovaně opakuje to, co již bylo z naší strany mnohokrát řečeno a povětšinou potvrzeno i Česko-německou deklarací z roku 1997? Inu, protože je pár týdnů před parlamentními volbami, a proto když se z kruhů rakouského či bavorského landsmanšaftu anebo z Maďarska ozve některý politik na revizionistickou notu, jestli už není čas napravit to poválečné bezpráví a zrušit "Benešovy dekrety", s nimiž ti Češi přece nemají v dnešní Evropě co pohledávat, pak Miloš Zeman a Václav Klaus jako ústavně patentovaní hrdovci a národovci přece musí zakročit. První poslouží briskním výkladem odsunu a Haidera kantorsky přetáhne rákoskou, druhý dostane hraběcí nápad, že před naším vstupem do EU bychom měli dostat záruky majetkoprávních vztahů vyplývajících z "Benešových dekretů". Haiderovy, Stoiberovy, Orbánovy a jiné pokusné "dekretální" balonky jsme mohli samozřejmě ignorovat. Evropská unie posuzuje soulad dnešního stavu práva uchazečů o členství s normami EU, čili o "Benešovy dekrety" jakožto o dávnou minulost se nezajímala a nezajímá. Zrušení "dekretů" se zpětnou platností "od samého počátku" nepožaduje nikdo směrodatný ani v Německu či v Rakousku: zaznívá-li odtamtud podobný hlas, míní jejich zrušení "od nynějška". Z celkem 143 "Benešových dekretů" (na jaře 1946 se staly regulérními zákony) jich dosud formálně platí 57, přičemž podle právního experta Jana Bárty, citovaného v Hospodářských novinách (25. 4. 2002), mnohé z nich souvisely s mimořádnou situací a jejich použití dnes už nepřichází v úvahu. Pro zachování právní jistoty musí však podle doktora Bárty zůstat v platnosti zejména dva dekrety - "o obnovení právního pořádku" ze srpna 1944 a dekret č. 5/1945 "o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů". Ale pozor! Naopak kdyby prý bylo zrušeno pět "dekretů", na jejichž základě odňalo Československo bývalým sudetským Němcům po válce občanství a majetek, nenastal by podle renomovaného odborníka Jana Bárty původní stav věcí, jaký existoval na sklonku okupace. To, že "Benešovy dekrety" z let 1940-1946 byly plodem války, porážky nacismu a že v tomto ohledu nepředstavuje tehdejší československé zákonodárství žádnou výjimku, je pro historiky "stará vesta" a poslanecké usnesení to jako předvolební znělku pouze opakuje. Komplikovanější to ale je s dalšími dvěma body usnesení, totiž že "poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky se realizovaly, byly konzumovány v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy" a že "právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné". Je to vlastenecky fortelná, co do melodie i tempa výrazově silná fanfára. Navíc textař nejspíše pointuje pravdivě už proto, že prosudetoněmeckému revizionismu v Evropské unii pšenka nekvete, a my se ho tudíž nemusíme bát. Problém je pouze v tom, že ona vlastenecká fanfára je toliko politickým výronem našich čadských poslanců, jenž bohužel postrádá právní autoritu a sílu.