Bolí mě všechno, co se děje v současné době na Blízkém východě, konkrétně v Izraeli. Stále se jistě nám všem samovolně podsouvají otázky typu: "Bude to mít konec? V kom je chyba? Kdo má větší vinu - Židé, nebo Palestinci? Co prostí lidé? Není to jen neustálá politická půtka těch nahoře?" Vím, že jsou to otázky, na které nelze dát jednoznačnou odpověď. Ale můžeme se o to alespoň pokusit: společně hledat kořeny této bolesti vycházející z podobných konfliktů kdekoliv ve světě.

Slyšeli jste legendu o modrém krystalu pravdy? Její obsah je asi tento: Svatí v nebi se dívají dolů na zemi. Jeden z nich vezme modrý krystal z nebeské báně, roztluče ho na kousky a rozhodí po zemi. Nastane velký shon. Na jednom místě lidé najdou kousíček krystalu a postaví tam velkou svatyni. Na druhém místě vyroste z kousku krystalu univerzita, na třetím nemocnice. Všude, kde najdou kousek nebeské báně, vznikne mohutná instituce. Svatý, který krystal rozbil, se směje. Druzí ho napomínají: "To není nic k smíchu, tu jde o hledání pravdy." Ale první se směje dál. "Směšné na tom je, že všichni, co našli kousíček, si myslí, že mají pravdu celou."

Z částečného pochopení se rodí nepřátelství a nenávist. Bojujeme-li o pravdu částečnou, ničíme jiné hodnoty, snad ještě cennější. Je-li naše náboženské poznání a úsilí jen částečné, kolik zla tím vzniká! Náboženské války a třenice v minulosti i současnosti to dokazují. O velikonočním Dobrém jitru jsem to vyjádřil moderní legendou zasazenou do žhavé izraelské současnosti: V paláci OSN v New Yorku vešli dva muži do kaple, aby se modlili. Jeden z nich byl Žid z Izraele, představitel Mezinárodní investiční banky, druhý byl Arab, zástupce vedoucího palestinské delegace. Společně jeli výtahem, aby se co nejrychleji dostali do 27 patra. Nepromluvili spolu ani slovo, vešli do Meditační kaple otevřené pro všechny věřící. První si nasadil bílou jarmulku, šel přímo k oltáři a s jistotou se modlil: "Pane, děkuji ti, že nejsem jako jiní. Nejsem jako ten chudák, který zůstal vzadu ve stínu. Zachovávám deklaraci OSN, platím pravidelný příspěvek Centru pro výzkum dějin Izraele, přesně zachovávám předpisy o pokrmech. Jsem vždy připraven utkat se s každým, kdo mi ublíží! Oko za oko, zub za zub!" Palestinec měl na hlavě vybledlý károvaný bílo-černý keffiah a nesměle se modlil: "Pane, smiluj se nade mnou hříšníkem...! Buď si jist, že jsem ochoten obětovat všechno, i život! I kdybych měl způsobit výbuch bomby v automobilu na židovském náměstí v centru Jeruzaléma..."

Oba vyšli společně, společně sjeli výtahem, aby se zapojili do jednání OSN. Někdo však - buď nahoře, nebo dole? - umístil ve výtahu smrtící nástroj, který přetrhl nosné lano výtahu. Ocelové lano svištělo dolů. Dva nešťastní diplomati se sjednotili v zoufalém výkřiku a zřítili se na betonovou podlahu. Byli potlučeni tak, že se záchranáři neodvažovali určit, kdo je kdo. A tak ubohé ostatky rozdělili na dvě části. Jednu část umístili v tmavé mahagonové rakvi, na níž byla položená bílá jarmulka, na druhou rakev ze světlého olivového dřeva položili bílo-černý keffiah. Šalom! Inšalah! - přáli jednomu i druhému jejich druzí.

Dva kolegové z OSN, kteří vešli společně do kaple, aby se pomodlili, byli nyní za zvuků vojenských hudeb vyzdviženi k nebesům dvěma speciály vyslanými jejich vládami a přepraveni domů, aby jim byl vypraven státní pohřeb. Uskutečnily se i náboženské smuteční obřady - takové, jaké přísluší světcům a hrdinům obou národů.

Myslíte, že je to příliš za vlasy přitažená legenda? Já se domnívám, že ani ne. Jistě, k takové sabotáži v newyorské budově OSN ve skutečnosti nedošlo, ale takoví a jim podobní se tam asi denně stejným způsobem modlí. Podobně se modlí i na jiných místech světa. Může taková duchovní snaha přinést opravdový pokoj? To je otázka, která se denně vznáší nad svatým městem Jeruzalémem. Otázka, na kterou může být jedině záporná odpověď, ale při sledování zpráv se denně vkrádá. Otázka stále nezodpovězená... Bolí mě to! Kdy lidé pochopí, že nedrží v rukou celý krystal pravdy?

Bolí mě ještě jedno. Je to stále častěji vyslovovaná otázka: "Jak se na to může Bůh dívat?" Pokoušel jsem se vždy na to odpovědět vzpomínkami na svou návštěvu památníku Jad Vašem v Jeruzalémě, který se pokouší o srozumitelné postižení fenoménu masové vraždy, zločinu, který se vymyká veškeré lidské představivosti.

Součástí areálu je pomník zavražděným dětem. Několik málo svící a bezpočet zrcadel vyvolává v temném prostoru dojem nekonečného množství hvězd, což pro někoho může působit příliš vyumělkovaně, vždyť hrůza je tak reálná! Z magnetofonového záznamu se ozývá jedno jméno za druhým - jména usmrcených dětí. Miliony mrtvých tak znovu nabývají konkrétní podoby. Stejně konkrétní jsou trvale vystavené dokumenty, vyhlášky, výnosy a zákony z doby Třetí říše, dokládající fakt pronásledování Židů. "Jak k tomu mohlo dojít?" klade si člověk otázku. Co procházelo hlavou všech zúčastněných - od hlídače trati až po velitele koncentračního tábora? To, co se stalo, přesahuje všechno lidské chápání, člověk zůstává zaraženě stát. Někdo jednal plánovitě, záměrně, důkladně a nemilosrdně. Bohužel tato příslovce platí i o současném dění na mnoha místech světa - Kosovo, Afghánistán, současný Izrael a palestinská území. Vzpomeňme však také vyhlazovací tábory na Sibiři, ale i v Československu padesátých let. "Proč?" ptáme se právem.

Jako duchovnímu mi někdo může právem namítnout: "Jak se může na to Bůh dívat?" Může, odpovídám, protože dal člověku svobodu. Zlo je zneužitím svobody. Je to nepochopitelné. Zloba lidského jednání je tajemství, před nímž se i já hluboce skláním a mnohokrát přiznávám: Nevím! Možná víme někdy jen částečně. V konfliktu se zlem většinou totiž čelíme velice zlým lidem, kteří se stavějí do role Boha. Chtějí rozhodovat, jestli budete žít, či zemřete. Podobně jako Mengele říkal v Osvětimi: Ty půjdeš napravo a ty nalevo. Jinými slovy, ty budeš pracovat a ty zemřeš v plynové komoře. Tak to oceňuje např. profesor Yonah Alexander, jeden z předních současných odborníků na otázku terorismu. Tito samozvaní "bohové" se objevují stále častěji v různých podobách, někdy bohužel pod rouškou zdánlivého dobra.

Evangelický duchovní a zpěvák Sváťa Karásek ve své knize rozhovorů vzpomíná na chvíli, kdy jim po porodu umřely dvě děti, první dvojčata. Umřely - vlastně umrzly po cestě nevytopenou sanitkou, protože v Praze nebyl tehdy inkubátor. Bylo jim oběma s manželkou samozřejmě smutno. Někdo se je snažil utěšit: "Je to Boží vůle!" Ale Sváťa Karásek tehdy řekl "Žádná Boží vůle. To bylo lajdáctví tady těch debilů a ti nám je zabili! Nedá se všechno zjednodušeně svalovat na Boží vůli."

Obdobně odpovídám i já, když stojím nechápavě tváří v tvář každému holocaustu - minulému i tomu tvrdě současnému kdekoliv na světě! Bolí mě to!