20
vychází 6. 5. 2002

Názory, komentáře

OČIMA PETRA NOVÁČKA A IVANA HOFFMANA

Strašidlo, nebo naděje?

Komunistická strana Čech a Moravy ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 získala 10,3 a v předčasných volbách o dva roky později 11 procent hlasů. V reálu je to 24 poslaneckých mandátů, malý to počet například na samostatné podání stížnosti k Ústavnímu soudu (minimum je podpis 41 poslanců), avšak dost na to, aby v řadě věcných záležitostí, kde je poměr sil ve sněmovně na vážkách, bylo třeba se o komunistické hlasy ucházet a přetahovat. Tím ale význam KSČM dosud pro mnohé končil: politická uskupení, jež se v České republice etablovala a vystřídala u moci po listopadu, Svobodovu a poté až dosud Grebeníčkovu stranu, vyzývavě a zároveň takticky si ponechavší původní název a hlavně jen mírně zmodernizovanou komunistickou ideologii pokud možno ignorovala. V ghettu, do něhož byla odsunuta, však KSČM neskončila úmrtím, jak mnozí naivně předpokládali, nýbrž celkem v klidu v něm přežila pro sebe nejkomplikovanější časy, kdy se politické kyvadlo veřejného mínění zadrhlo výrazně napravo a vůči komunistům převažovaly antipatie. Jakožto strana s okrajovým vlivem v parlamentu (od roku 1992 v něm žádný komunista nezastával jakoukoli funkci) a bez faktické spoluodpovědnosti za schvalované zákony, neřkuli za vládní exekutivu, může dnes KSČM prstem ukazovat na všechny ostatní parlamentní strany, které se už vystřídaly u moci a mají přinejmenším politickou odpovědnost za průběh odstátnění, privatizace, za nedostatečný dohled nad bankami a jejich následné krachy, za svízele restrukturalizace a napjatý sociálněekonomický stav některých regionů. My nic, to ti druzí, může teď v předvolební kampani pohodlně tvrdit KSČM v neposlední řadě díky prezidentovi a těm českým stranám a politikům, kteří ji trestali vyloučením ze spoluodpovědnosti za stát. Pravda, tak tomu bylo donedávna a ty časy se už asi nevrátí. Stalo se totiž, že ODS a ČSSD naletěly Stoiberovi a Haiderovi s tzv. Benešovými dekrety a do organizování "národní fronty" proti domnělému sudetoněmeckému revizionismu (naštěstí ne revanšismu) zapojily i KSČM, čímž byla ke stesku některých komentátorů i politologů Grebeníčkova strana de facto legitimizována. Vyrábíte-li ale předvolební iluzi, že vlast ovinuly mraky, a zesilujete-li ji tlampačem věcně zbytečného usnesení sněmovny, nemůžete přece právo na obranu otčiny upřít ani komunistům, jsou-li nyní nikoli internacionální, nýbrž tak příkladně vlastenečtí. Pak se ale nelze divit ani plus minus 15 procentům hlasů pro KSČM, s nimiž nutno počítat v červnových volbách do sněmovny. Přitom čím by to plus bylo výraznější, tím méně poslaneckých hlasů by zbylo pro spolehlivé zaštítění nelevicové vládní koalice. Toť jedna možnost a komplikace, která je vzhledem k dosud minimálnímu koaličnímu potenciálu KSČM nasnadě. Existuje však i jedna dosud tabuizovaná a asi stále hlavně jen teoretická varianta týkající se situace, kdyby ve volbách výrazně uspěla ČSSD, obstála Koalice a zároveň nad očekávání dobře dopadli komunisté. Nedávno o ní v Právu zameditoval poslanec ČSSD Lubomír Zaorálek - o menšinové koalici ČSSD a KDU-ČSL, která by vládla s tichou, leč smluvně zakotvenou podporou KSČM. Bez omilostnění KSČM a jejího alespoň částečného připuštění k moci nebude totiž u nás možné nejspíše nikdy sestavit vládu, jež by sledovala a plnila levicový program, neboť ČSSD pro takovou vládu prostě nemá partnera, dedukuje - lapidárně řečeno - vzdělaný a korektní sociální demokrat Zaorálek. Kdo z vás, milí čtenáři, se snad po přečtení těchto řádků chystá přesídlit pokud možno natrvalo do nějaké ještě zavedenější demokracie, nechť rozhodně neemigruje! Kdyby už nic jiného a voliči rozhodli velmi, velmi troufale, podobně jako v létě 1998 Josef Lux, ani dnes Cyril Svoboda či jiný lidovecký předseda si ani ve snu netroufne navrhnout "bratřím a sestrám", aby strana přijala podíl na moci z milosti komunistů. I když se o "soudruhu popovi" Plojharovi a jeho poúnorové squadře mezi lidovci nahlas téměř nemluví, jedna historická zkušenost jim nejspíše stačila. Naši komunisté sice vykročili z ghetta a i ve vedení KSČM jsou tací, kteří mají vůli stranu modernizovat a zároveň ji očistit od určitých idejí a také lidí. Pokud takoví lidé stanou v čele KSČM a vdechnou jí nový duch, pak jeden z nich třeba ve funkci budoucího místopředsedy sněmovny osvědčí jistě už hravě bytostný vztah KSČM k demokracii a parlamentarismu. Od té chvíle nebude už muset vize Lubomíra Zaorálka ani nikoho lekat a dost možná ani zůstávat jen teorií.

Proměny Prvního máje

Zprávy o tom, co se letos dělo na Prvního máje v různých koutech světa, jsou námětem k zamyšlení. Ztrácí Svátek práce svůj obsah, anebo se naopak ke svému původnímu obsahu vrací? Mnoho generací má u nás v paměti První máj jako státem rutinně organizovanou oslavu se stranickými funkcionáři na tribunách a pracujícími kráčejícími za zvuku pochodové hudby v průvodech. Podobný obraz měly 1. máje v celém sovětském impériu a také na Západě se místní komunisté (jak jsme alespoň byli informováni) spontánně připojovali k mezinárodní prvomájové družbě nějakým skromnějším mítinkem. Rozpad tábora socialismu ovšem tato prvomájová tradice nepřežila. Jakmile po roce osmdesát devět stát na oslavu Svátku práce rezignoval, masy zůstaly doma. Vzniklé vakuum ovšem netrvalo dlouho, Prvního máje si jako možnosti dát o sobě vědět povšimli nespokojenci všeho druhu. Do ulic vyrážejí vedle nostalgických příznivců minulosti také pravicoví radikálové a levicoví anarchisté, někde odpůrci globalizace a kapitalismu, jinde nepřátelé automobilismu na kolech anebo kritici špatného zacházení s nelegálními přistěhovalci. Místo dřívější deklarace loajality s režimem se dnes na Prvního máje režim kritizuje. Téměř to vypadá, jako by se První máj vracel ke svým kořenům. Snad ale s tím rozdílem, že zatímco tenkrát v Chicagu to byli policisté, kdo stříleli do dělníků, nyní jsou to násilní demonstranti a nejvíce zraněných je mezi ochránci veřejného pořádku.