Lidstvo už prožilo všelijaké doby. Po době kamenné přišly i různé doby kovové. Na nějaké to století se nehledělo. Ale dnes? Dnes jsme až po uši v době naftové a benzinové a ta zas tak dlouho trvat nebude a ani nemůže. Příroda sice pilně asi tak 300 milionů let vyráběla v útrobách naší planety znamenitý koktejl různých uhlohydrátů, ale marnotratné lidstvo to dokáže (hlavně jako motorové palivo) promrhat jistě dřív než za 300 roků.

Ropa je lidem známa dlouhá tisíciletí. Z náboženského hlediska je svým způsobem i inspirací mytologických a náboženských představ. Vlastní bratr ropy, skoro vždy spolu s ní všudypřítomný přírodní plyn, byl-li třeba bleskem náhodně zapálen, se měnil v zázračný a hrůzu budící věčný oheň. V Persii a Mezopotámii museli proto logicky usoudit už za Chamurapiho, že jde o nepřehlédnutelnou vizitku Pekla, Džehenny, Armagedonu, Říše Ďáblů. Tak to pojmenovávali dávnověcí básníci, proroci, kněží nejrůznějších religií. V mnohém se hlasatelé různých věrouk a vyznání lišili. Ale všichni vždy bázlivě vzdávali úctu pekelnému podsvětí, kde bolestivý oheň je vrcholným trestem za všelijaké lidské hříchy a nepravosti.

Marco Polo při své cestě do Číny zjistil, že ropa ("ta černá, protivně páchnoucí tekutina, ba zvláštní prožluklost") má zřejmě zázračné a v každém případě léčebné účinky. Karavany velbloudů, putující do dálek, vždy jí měly trochu s sebou. Prašivinou či jakýmikoliv vyrážkami trpící velbloudi byli po pomazání vyléčeni během velmi krátké doby. To bylo zřejmě jedním z dávných uplatnění ropy.

Skutečné otevření brány naftovému věku a náramná prosperita přišly však až v polovině XIX. století v Americe. Skotský chemik James Young, který měl ve společnosti laskavě zlomyslnou přezdívku "Parafín", přijal nabídku pensylvánského podnikatele E. L. Drakea na využití slibných naftových pramenů. Protože se psal teprve rok 1859, Younga a Drakea ještě ani nenapadlo, že by "ten nevoňavý olej" mohl pohánět nějaké stroje a motory. Záměr byl mnohem jednodušší: vyrábět ve velkém svíčky z parafínu, neboť byly úhlednější, čistší a levnější než svíčky lojové nebo z včelího vosku. A další možnost, která se rychle naskytla - to bylo účinné mazadlo na kola dostavníků a pak i lokomotiv a železničních vagonů. A zrodil se i nový petrolej vhodný ke svícení, patřičně upravený, takže petrolejové lampy už při jeho používání nevybuchovaly.

Jméno Rockefeller bude v historii navždy spojeno s pojmem "naftový miliardář". Ale nemělo by se zapomenout, že první milion dolarů vydělal právě jen na výrobě knotů a baculatých skleněných petrolejových lamp. Ve své největší éře byly za jeden dolar čtyři kusy, čili žádná láce.

Ale koncem XIX. století energie, ukrytá v petroleji, začala rychle vystrkovat růžky. Průmyslová revoluce se už nemínila spokojit jenom se sílou páry. Po svém to postřehl i švédský vynálezecký a zároveň podnikatelský génius Nobel. Bratři Nobelové - Alfred a Ludvík - začali velmi zdařile podnikat v Baku u Kaspického moře. V roce 1875 vlastnili a řídili těžbu a prodej v té době největšího a nejúspěšnějšího petrolejářského koncernu. Dokázali tak tvrdě konkurovat americkým petrolejářům, že se v poslední čtvrtině XIX. století carské Rusko dostalo ve statistikách do čela světové těžby. (Rok 1900 - těžba v USA dělala 95 milionů metrických centů a v Rusku 116 milionů.)

Bratři Nobelové rychle nahrazovali první dřevěné (!) ropovody železnými rourami a začali z nich dělat skutečný nový dopravní systém, ale teprve jejich hlavní technická myšlenka znamenala revoluční vývoj. Vynalezli "cisternové parníky" - předchůdce moderních tankerů a současně také železniční vagony - cisterny. Na přelomu XIX. a XX. století už bylo pro převoz kaspické nafty v provozu 20 parníků-tankerů a na 2000 železničních cisternových vagonů.

Ropa - nafta - petrolej - benzin: to je uhlovodíkový řetězec civilizačního vývoje prvořadé důležitosti. Je to strategický faktor, se kterým musí kalkulovat každá vláda na světě. A čím jde o významnější mocnost, tím víc se tomu věnuje pozornost. Zeměkoule už nemusí být z komunikačního hlediska opředena stále větším počtem drátů, protože mobily a družice si vystačí s neviditelnými elektromagnetickými vlnami. Ale sevření planety sítí ropovodů ještě vzroste. Přitom už je "jenom" magistrálních ropovodů skoro 320 000 km (kdyby byly vedeny po rovníku, bylo by to osmkrát kolem světa).

Skeptikové (a obávám se, že jim to musíme věřit) soudí, že do jednoho sta let tyhle kovově prstencovité řeky energetické tekutiny osudově a trvale vyschnou. Zatím prý máme pod nohama v nitru naší planety ještě nevytěženou (ale už zjištěnou) rezervu asi tisíc dvě stě miliard barelů. (Barel je soudek zhruba na 160 litrů.) A hlavními majiteli podzemního pokladu jsou (v miliardách barelů): Saúdská Arábie 260, Irák 110, Kuvajt 94, Emiráty 92, Írán 90, Kazachstán 80, Venezuela 72, Rusko 50, Libye 30, Mexiko 28, Čína 25, Nigérie 22, USA 21, Ázerbájdžán 18, Norsko 11.

Berte prosím tahle čísla o naftových rezervách taky s jistou rezervou, neboť i petro-geologičtí prognostici jsou - přes veškerou snahu o poctivost - tvorové omylní. Ale základní obraz o síle naftového faktoru to dává a umožňuje to solidnější náhled na zprávy, které skoro každodenně nalézáme v novinách a posloucháme z rozhlasu a televize.

Samozřejmě že motoristického našince nejvíc zajímá pohled na frenetický obrtlík počítadla čerpacího stojanu benzinové pumpy při napájení věčně žíznících podkapotových valachů. Navíc - když se blíží léto. Ale to hlavní, co nelze spouštět ze zřetele, je mezinárodně strategický význam, který nafta má. Řekne-li se strategický, znamená to v prvé řadě faktor národohospodářský, v němž se v době krizí promítá energetické, přinejmenším střednědobé, zajištění vojenských potřeb a běžný provoz celých národních ekonomik. Z výše uvedených údajů je jasné, jak osudový význam může mít dlouhodobě destabilizovaná situace na Blízkém východě. Vždyť tomuto regionu se dá stejně dobře říkat "Naftový východ".

Je to oblast, kde mezi naftovými magnáty je těžko hledat moderní civilizované demokratické země. O to prozíravější musí být politika ostatního světa, která se této oblasti nutně dotýká. Každý den proto klade znovu tutéž otázku: není arabský tlak na Izrael současně i hrou naftových supermanů o poníženost ostatního světa? A nezavání přitom nerozhodnost světa čímsi jako naftovým Mnichovem?