Co mohou mít společného Praha a Gdaňsk? Město na hony vzdálené od moře a největší přístav na polském pobřeží Baltu? V obou městech spolu kdysi ve shodě a klidu žily domácí národy s Němci. V obou turisté obdivují unikátní orloj a v obou každou hodinu zní melodie staré zvonkohry.

Melodií Beethovenovy Ódy na radost dává o sobě a o pomíjivosti času vědět svatá Kateřina. Tedy zvonkohra na věži kostela na starém městě v Gdaňsku. V běhu staletí stál Gdaňsk - jakožto důležitý námořní přístav - vždy na rozhraní různých sfér zájmů.

Na politické mapě Evropy se Gdaňsk nacházel v Polsku, pak jako Danzig v Prusku, potom byl mezi válkami svobodným městem a nakonec se zase vrátil do Polska. Tyhle geografické šachy se podepsaly i na složení jeho obyvatelstva. Před válkou většina obyvatel Gdaňsku mluvila německy. Po osvobození přišel odsun a na 120 tisíc gdaňských Němců odešlo na Západ. Do Gdaňsku místo nich přišli Poláci z východních oblastí země, které muselo Polsko odstoupit Sovětskému svazu. Stejnou cestou se do Gdaňsku dostal i pan Andrzej Januszaitis, který je považován za největšího znalce gdaňských dějin. Ukazuje na řady bohatě zdobených měšťanských domů na náměstí zvaném Dlugi targ a říká: "Nedejte se mýlit. Tohle všechno tu po válce nebylo. Gdaňsk doslova znovu povstal z ruin."

Víceméně polovina města byla zničena až po jeho obsazení, když do něj vstoupili Rusové - tedy sovětská vojska. Opilí rudoarmejci prohledávali město. Hledali ženy, vodku a zlato a domy podpalovali. Historické centrum Gdaňsku bylo po válce z devadesáti procent zničeno. Andrzej Januszaitis říká, že se dokonce objevil návrh nechat Gdaňsk ležet v ruinách jako věčný památník hrůz války. Naštěstí vyhrál zdravý rozum a město znovu vyrostlo do původní krásy.

Při procházce od Zlaté brány k bráně Zelené po náměstí Dlugi targ nevíte, kam se dívat dřív. Jestli na radnici se štíhlou renesanční věží, na Palác krále Artuše, na fontánu s Neptunem, mířícím na kolemjdoucí svým trojzubcem, anebo na výstavné měšťanské domy po obou stranách náměstí. Nejkomplexnější pohled na Gdaňsk, daleko od světských lákadel, se naskýtá z věže gotického Mariánského kostela. Může se pyšnit tím, že je to největší cihlová církevní stavba na světě. Bohoslužby v ní může sledovat až 20 tisíc věřících. To už je tam ale opravdu, jak se říká, hlava na hlavě. Kromě klasického kostelního vybavení v sobě Mariánská katedrála skrývá i oltář času. Čtrnáct metrů vysoký orloj z 15. století. Ukazuje nejen, kolik je hodin a v jakém znamení se nacházejí Slunce a Měsíc. On dokonce ukazuje, který je den a který svatý má ten den podle katolického kalendáře svátek. Když se kostel dostal v 16. století do rukou protestantů, na pravidelné opravy orloje se jaksi zapomnělo, a tak unikátní stroj času přečkal čtyři následující staletí ve velmi zbědovaném stavu.

O jeho vzkříšení se postaral pan Andrzej Januszaitis, když v roce 1983 založil společnost pro obnovu orloje Horologium. Svým přátelům, které pro myšlenku opravy orloje získal, řekl: "Moji milí, podívejte, slavný pražský orloj byl za války vážně poškozený a dnes je ozdobou města a láká do Prahy turisty. Takže jestli máte chuť, můžeme zkusit ten náš orloj také opravit." Od restaurátorů dostala společnost Horologium hromady dřevěných desek a jiných součástek, na které orloj před válkou rozebrali. - "Začali jsme to jako puzzle, jako hlavolam rozkládat po podlaze a zjistili jsme, že se zachovaly všechny ciferníky a velká část celé výzdoby orloje. A to už jsme věděli, že se nám přivést orloj znovu k životu musí podařit." Orloj se znovu rozběhl po 437 letech v roce 1990. Na samém vršku stojí Adam a Eva u stromu poznání. V rukou mají kladívka. Adam odbíjí celé hodiny. Eva tluče do zvonku každou čtvrthodinu. Pod nimi defilují figurky dvanácti apoštolů a čtyř evangelistů. Představení se odehrává vždy v pravé poledne. Andrzej Januszaitis slibuje, že v budoucnu dostane orloj i malé varhany a tak jako před pěti stoletími bude podivuhodný stroj nejen zvonit, ale i hrát.