Tradiční italská rodina s výřečnou, starostlivou a věčně podmaňovanou ženou, s fanfarónským a často jen planě namyšleným manželem, s tlakem pokrytecké morálky, která přikazuje navenek vystupovat jako svazek naprosto ideální - takový model dominoval v příbězích, jaké natáčeli De Sica, Germi, Comencini, v nichž hráli Lorenová, Mastroianni a další. Nový italský snímek Chléb a tulipány s tímto pojetím do jisté míry polemizuje: stárnoucí Rosalba (Licia Magliettaová) je sice svou rodinou, manželem i dospívajícími dětmi, rovněž podceňována, ba zneužívána jako služka v domácnosti, ale navíc vystupuje jako submisivní, ostýchavá, nejistá ve svém počínání... Výmluvné jsou už úvodní scény: při zájezdu po pamatkách je nejprve okřikována, aby neplácala hlouposti, a nakonec si nikdo ani nevšimne, že autobus odjel bez ní. Rosalba poprvé v životě pocítí volnost. Podlehne pokušení navštívit vysněné Benátky, kde dosud nebyla. Dokonce si tam najde práci v květinářství, sežene levné ubytování a domů zašle jen pohlednici s pozdravem. Manžel znepokojený hromadícím se nepořádkem v domácnosti (marně žádá svou milenku o vyžehlení košile) vyšle soukromého detektiva s úkolem ji nalézt - neobratného, obtloustlého instalatéra...

Režisér Silvio Soldini načrtává nesporně životné typy postav, dotýká se reálných existenčních podmínek, ale osudy svých dojemných figurek opatřuje stále zřetelnějšími pohádkovými příznaky. Závěrečný hrdinčin návrat domů, "mezi své", kteří si jí váží, kde se cítí šťastna a naplněna, hraničí s mravoličným ponaučením, které zároveň signalizuje totální rozpad tradiční rodiny: ženy již není třeba, protože si lze objednat úklidovou službu, děti žijí již svůj vlastní život a manžela eroticky přitahují jiné objekty. Ale současně v tom spatřuji alibismus: jen za těchto podmínek není opětovný Rosalbin odchod z domova projevem sobectví a necitelnosti, ale odůvodněným rozhodnutím, neboť člověk má být tam, kde si jej váží.

Režisér se opírá o dva základní atributy: o tragikomicky nahlížené Rosalbino smolařství a ostýchavost a o milostné okouzlení, rozehrané v několika motivických rovinách - netýká se jen Rosalby, ale i její přítelkyně masérky. Licia Magliettaová sugestivně zachycuje svou Rosalbu v drobnostech přesně signalizujících jednotlivé rysy jejího charakteru, s dojemnou účastností líčí její rezignované roztrpčení - třeba když jí do záchodové mísy zapadnou cenné předměty -, jako kdyby se znovu a znovu přesvědčovala, že skutečně k ničemu není. A současně postihuje, jak se Rosalba zbavuje ostychu a její hlas i jednání získávají potřebnou razanci.

I když se film dotýká mnoha stránek současné italské společnosti, všimneme si jeho místy přeumělkované konstrukce. Vznikl apelativní, snad až snový, sentimentálně laděný příběh, který chce především dojmout a nikoli brojit, vnáší smířlivost namísto konfrontace. Soldini sice získal všechna možná domácí ocenění (za nejlepší film, režii, herecké výkony...), ale má-li tento nepochybně příjemný, avšak nijak mimořádný snímek zastupovat špičkové hodnoty, pak nelze než uzavřít, že díla vznikající v minulých desetiletích jsou ve své výpovědi i vypravěčském umu životnější a naléhavější.