 Středa 15. 5. 2002 Český rozhlas 2 - PRAHA - 21.30
hodin
Rozhlasová
akademie třetího věku
Z
přednášky PhDr. Věry Menclové vyjímáme: Nemohu si odpustit, abych v souvislosti
s únikem do světa pohádky nejmenovala Werichovo Fimfárum. Poprvé vyšlo v roce 1960 a
od té doby už sedmkrát. Je těžké nějak jednoznačně pohádky Jana Wericha
zařadit. Řekli byste, že adaptuje známé látky (třeba Puškinovu pohádku O zlaté
rybce), ale titulní pohádka předlohu nemá. Řekli byste, že vychází z lidového
vypravěče tím, jak děj komentuje, jak píše obecnou češtinou, ale tomu odporují
slovní hříčky, literární aluze, ironické komentáře. Prostředí a doba dějů
nejsou určeny, ale v konkrétních detailech se vypravěč ocitá v současnosti. Werich
dodržuje tradiční zahajování pohádky, ale sám sebe chytá za slovo, doplňuje a
opravuje. Tak třeba Líná pohádka nemůže začít tradičněji: "Bylo jednou
jedno království." Ale pokračuje: "Bylo pouze jednou, protože takové
království se nedá dvakrát opakovat. Král měl několik synů, ale nevěděl přesně
kolik, protože byl líný se zeptat královny, pokud byla naživu, teď byl líný je
počítat a cizích lidí se ptát nechtěl." Obvyklé zahájení pohádky se rychle
promění v absurditu a v podobném duchu se vyprávějí i další příběhy... Pro koho
vlastně Werich pohádky psal? Dítě tolik neocení slovní šarm a vtip; víme přitom,
že svoji první pohádku O rybáři a jeho ženě namluvil na desku pro děti Jiřího
Trnky a že byla docela ohraná, jak ji chodily poslouchat i děti ze sousedství. A tak
je to u Fimfára se vším. Nic není jednoznačné, vypočitatelné, podle pravidel. A
přitom dohromady máte před sebou jednu z nejmilejších pohádkových knih
současnosti.
Kontrolní otázky:
1. Čím se liší autorská
pohádka od pohádky klasické?
2. Domníváte se, že autorské pohádky díky své dobové určenosti
zastarávají rychleji?
(df) |
