Člověk by očekával, že majitel kanadské platinové desky přijede nejmíň v mercedesu. Vy jste nás ale naložil do felicie.
Asi to bude tím, že ta deska v Kanadě byla jenom zlatá.

O platině jsem ale četl na internetu.
Doufám, že to nebylo na mých oficiálních stránkách. Taky jsem ale někde četl, že jsem získal platinovou desku. To bylo ovšem hodně nadsazené. V Kanadě jsem získal opravdu zlatou desku.

Prodávala se v Kanadě vaše česká deska, jak ležela a běžela, nebo si ji tam nějak upravili?
Bylo to licenční album s jinou obálkou a vinětou, ale master převzali od Bontonu.

Kde se ten zájem v daleké Severní Americe vůbec vzal?
To opravdu nevím. Je to záhada, protože ta deska je pro Američany pojmenovaná opravdu nejmíň nápaditým způsobem, jak to šlo. V Americe je k dostání milion "keltských" alb, takže název Celtic Guitar je opravdu nevýrazný. K tomu se nepovedl ani obal, podle mě je vysloveně ošklivý. Takže snad to bude v té hudbě.

V Severní Americe je keltské povědomí na vysoké úrovni. Odkud tam dorazilo?
Kanada je hodně propojená se Spojenými státy a na severoamerickém kontinentě žije spousta Irů. Jedna z hlavních sbírek instrumentálních irských melodií - takový keltský Sušil - vznikla na přelomu 19. a 20. století v Chicagu. Náčelník chicagské policie - původem Ir a amatérský flétnista - trávil svůj volný čas tím, že sbíral po hospodách a asi i věznicích lidové irské melodie a nechával si je přehrávat. Se svým seržantem, taky Irem, který uměl noty, je pak zapsali. Na přelomu 19. a 20. století vydali sbírku, která je i pro muzikanty žijící v Irsku autoritativní.

Máte nějaké zlaté desky i z Česka?
Vidíte, nemám. Přitom si myslím, že Keltské kytary se v Čechách prodalo na zdejší poměry opravdu hodně. Jenže tenkrát u nás byly asi vyšší normy pro udílení zlatých desek. Dnes bych ji dostal možná i tady.

Svezl jste se se svými prvními alby na vlně "keltománie", která u nás tenkrát propukala?
Do jisté míry ano, ta deska vyšla úplně na začátku téhle módy. Byl to zřejmě první titul, který měl keltství v názvu, asi mu to v dalších letech při prodeji pomohlo. Jenže později se trh nasytil. Když pak asi po osmi letech Bonton vydal sampler s českou "keltskou" muzikou, kde jsem také měl dvě své věci, prodalo se ho, pokud vím, velmi málo.

Existuje u nás několik kapel, které mají keltství ve štítě. Sledujete je, znáte jejich tvorbu? A je to opravdu keltská hudba, co produkují?
Určitě je keltštější než ta moje. Alespoň u některých a ti se o to koneckonců snaží programově, já ne. Moje úpravy jsou, myslím, stylizovanější. K tomu musím říct, že na všech deskách (kromě té poslední) tvoří velkou část moje vlastní skladby. Určitě se v nich ale proti tomu, čemu se říká keltská hudba, záměrně a za každou cenu nevymezuji.

Dovedete si představit, že byste žil v tradičním keltském kraji, například někde v Irsku?
Já jsem v Irsku nikdy nebyl, několikrát jsem byl v Anglii. Asi bych tam žít dokázal, ale nijak zvlášť mě to neláká. Po roce 1989 nemám nutkání žít jinde než v Čechách, asi protože se do světa můžu podívat. Je to velmi drahé, ale pořád nesrovnatelně jednodušší než dřív. Kdyby mi někdo v 80. letech řekl, že bych mohl žít dva roky v Anglii, tetelil bych se blahem. Teď už ani ne.

Bavíme se pořád o keltské hudbě, váš záběr je ale mnohem širší - renesance, baroko, vaše tvorba. Dá se říci, co z toho je vám nejbližší, nebo úplně nejraději kombinujete žánry?
Skoro to poslední. Já jsem vystudoval na konzervatoři kytaru a spíš než ta klasická jména jako Sor, Giuliani nebo Carulli mě vždy víc zajímala starší hudba. Vyloženě pro kytaru toho z doby barokní nebo renesanční moc neexistuje. Vlastně nic. Pro loutnu nebo barokní kytaru toho je mnoho, ale to jsou jiné nástroje. A protože právě tohle období mě přitahovalo, hrál jsem dost transkripcí. Postupně jsem se začal zajímat i o úpravy lidových motivů a komponování. Také jsem se jako kytarista (a nejen proto) setkával coby posluchač s angloamerickým folkem, kde je kytara pochopitelně velmi frekventovaná. Tahle zkušenost mi pomohla pro sebe objevit lidovou hudbu Anglie a Irska. Paralelně s tím jsem se zajímal o renesanční loutnu, ale taky třeba o jazz. O ten ovšem opravdu hlavně jako posluchač. To všechno asi má v mé tvorbě svou roli.

Carolanovy melodie se v drtivé většině nezachovaly v původních zápisech, přenášely se prostřednictvím jeho pokračovatelů harfeníků a dalších muzikantů. To je pro vás asi příjemné.
Velmi. Za jeho života, pokud vím, snad vyšlo tiskem pouze pár skladeb, které jsou mu dnes připisovány. Jednu jsem viděl, jde ale jen o melodickou linku s takovým podivným basem, z hlediska dobové praxe velmi primitivně vedeným. Zřejmě to někdo chtěl zpřístupnit pro tehdejší domácí muzicírování. Každé takové svědectví je ovšem velmi cenné, protože zanedlouho harfová hra v Irsku postupně začala upadat v zapomenutí. Harfa byla na druhé straně také natolik významný symbol irské svébytnosti, že vadila Angličanům, kteří, jak jsem se někde dočetl, dokonce její vlastnictví zakazovali. Carolanovy melodie se tak dochovaly jako univerzální témata, používaná lidovými flétnisty či houslisty. Pro mě jako pro instrumentalistu a skladatele-aranžéra to je ideální. Mám svobodu, při úpravách nemusím mít pocit, že jsem měl víc pátrat, že jsem měl prolézat archivy a knihovny. Kromě toho Carolanovy melodie jsou stylově hodně nevyrovnané. Některé jsou typické irské lidové jigy, jiné hodně archaické, možná některé z nich Carolan ani nesložil. Jiné kousky jsou zase překvapivě moderní, připomínají mi naše polky z devatenáctého století. Přitom Carolan zemřel v roce 1738.

Carolan měl prý rád Vivaldiho. Má to v jeho tvorbě nějaké stopy?
Některé jeho melodie nesou prvky instrumentální stavebnosti barokní hudby. V Irsku té doby vůbec italští skladatelé a virtuosové hodně pobývali. Traduje se dokonce, že na nějakém zámku podnikl Carolan hudební souboj se skladatelem Geminianim.

Jak to dopadlo?
Asi to byla remíza.

Zpět do současnosti. Stále učíte na základní umělecké škole. Proč?
Abych měl na činži a na telefon. Nejde sice o hlavní část mého příjmu, rozhodně ale není zanedbatelná.

Máte pocit, že platí Co Čech, to muzikant?
Myslím si, že to nikdy neplatilo a asi se to spíš horší. Přece jenom je stále více věcí, které odvádějí od aktivního muzicírování. Za dvacet let, co učím, ale dramatický úpadek nepozoruji.

Je o vás, jako o učitele, velký zájem?
Učím dost služebně starších žáků, často vysokoškoláků, kteří už o věci něco vědí, a moje klientela je tak dost stabilní. Co se týče nováčků, mám myslím letos jednoho nového žáka. Jeden můj kolega razí heslo, které v publikovatelné podobě zní takto: lepší staré nemehlo než nové nemehlo. To je samozřejmě legrace, ale jsem asi docela konzervativní a také rád sleduji na svých žácích zlepšení a růst - a ty nepřicházejí rychle.

TOMÁŠ PILÁT