Bývaly doby, kdy Bára Basiková patřila k opravdovým inovátorkám českého popu. Bohužel, hudbě skupiny Precedens se v těch letech říkalo rock a Bára žádala víc než pozornost takzvaného menšinového publika. Devadesátá léta ji ale zastihla ne zcela přesvědčenou o tom, co chce vlastně dělat. Vypadalo to, že všechno. A tak se stala univerzální interpretkou, její osobitost se s léty vytrácela. Vyzkoušela si muzikál (v Jesus Christ Superstar byla skvělá!), latinsky nazpívala Gregorianu (bohužel i Novou Gregorianu...), vydala nekonečné album okázale nehezkých písní (Lhát se musí) a nyní i nikterak rozsáhlou desku, opatrně se dotýkající dnes už módní elektronické taneční hudby. Vedle ohyzdných textů ("mám sílu rozdat lásku všem a brání nám vlastní stín") je problémem této už v názvu lživé kolekce, že přináší hudební materiál, který by se dal bez větších problémů použít pro album kterékoli jiné zpěvačky. A nepomohou ani zmíněné moderní prvky, ty totiž dnes najdeme na deskách leckoho, starého či mladého, osobitého či konvenčního. Nové album Báry Basikové je tak jen pokračováním tápání zpěvačky, která nemá odpovídající autorské zázemí.

Brněnská kapela Boo si už od vydání svého CD debutu z roku 1999 hojně "užívá" srovnávání s kultovním Dunajem. Svádí k tomu nejen její personální složení, v němž najdeme hned dva členy zmíněné a již několik let neexistující kapely (kytarista Josef Ostřanský a bubeník Pavel Koudelka), ale také nejednoduchá, rytmicky členitá hudba, využívající pro Dunaj charakteristickou repetitivnost, či výrazná expresivita zpěvu Vídeňáka Christopha Pajera. Tato poznávací znamení zůstala zachována i na druhém albu Listen. Slyšíme však pestrobarevnější, v některých skladbách i značně "ztišenou" muziku - skladba Don´t Worry připomíná malou hudební meditaci, Sunbeams zase s folkem koketující Tara Fuki (polovinou této formace je ostatně violoncellistka Andrea Konstankiewiczová, hrající i v Boo). V přiměřeně dávkovaných, vypjatějších okamžicích, zejména v titulní skladbě, jsou však Boo i nadále potemnělou rockovou kapelou, jejíž hudba je jakousi esencí všeho podstatného, čím zdejší scénu takzvaná brněnská alternativa obohatila.