Autor je jedním z pravidelných hostů Arény fejetonistů; pořad je vysílán v rámci Dobrého odpoledne na stanici Český rozhlas 2 - Praha.

Odpolední advokát

Lidé se přiznávají v bulvárním tisku k různým neřestem. Jen málokdo jde však tak daleko, aby na sebe prozradil, že mu chutná odpolední spánek.

Něco takového se v současné dynamické době pokládá za zvrhlost přímo vrcholnou. A to dokonce i v případě spánku po nedělním obědě, ačkoliv je to svým způsobem forma zákusku.

Ty tam jsou doby, kdy v rakousko-uherských úřadech mohl mít úředník ve své pracovně legálně pohovku, aby si na ní pohověl po obědě. Dal si šlofíka a jeho den se tím milosrdně rozpůlil. Úředník nebyl nervózní a vykonával pak svou činnost v dobrém rozpoložení.

V moderní době ztratil odpolední spánek své pole působnosti. V rámci běžných dnů je povětšinou zcela nemyslitelný. Ani takzvané uspávačky obvykle neuplatňují své finty na vyhlédnutých obětech v odpoledních hodinách; šetří si barbituráty na večer.

Dokonce i o víkendu je odpolední spánek pokládán za nepatřičnou rozmařilost a promarněný čas. Ani televize, ani rozhlas se jej nezastanou, a není divu, protože každý chrupající jedinec snižuje v tu chvíli sledovanost vysílaných odpoledních pořadů. Vydavatelům novin to kupodivu nevadí, zřejmě proto, že novinové stránky jsou i v tu chvíli v akci, protože se jimi nejeden odpolední spáč přikrývá.

V celoročním chodu dnů bývá takovýto spánek popřáván jen nemocným bytostem a malým dětem. Nebo seniorům, mají-li o něj zájem, ale i ti se mu věnují spíše pokoutně, aby to v okolí nebylo bráno jako projev slabosti. Odpolední spánek zkrátka není v kurzu. Už i děti v mateřské škole podvědomě tuší jeho současnou nevalnou pověst - a vzpěčují se mu. Když mají možnost, jdou domů radši po "o", aby se mu vyhnuly.

Přitom je odpolední spánek tak sladký! Dalo by se očekávat, že aspoň v moudrém seniorském věku si to člověk přizná. Umí to však jen málokdo. Prosím, když člověk tu odpolední touhu nemá, je to něco jiného. Ale je s podivem, když i jedinec, který nachází v takovém spánku úlevu a potěšení, má pak následné výčitky. U praktikujícího věřícího mohou ty výčitky vést až tak daleko, že se z toho hříchu chce jít vyzpovídat. Doufám, že by se aspoň setkal s chápavým zpovědníkem, protože i kněz určitě tu a tam podlehne takovému pokušení.

Žijeme v době, kdy lidé si berou při nejmenší příležitosti advokáta, leč odpolední spánek nikoho takového nemá. Bývá beztrestně napadán, ponižován, ba dokonce posmíván. A to i ve dnech svátečních, které k takovému šlofíčku nabízejí líbeznou příležitost.

Mám k tomuto spánku kladný vztah, a tak si myslím, že by se ho měl konečně někdo veřejně zastat. Jelikož to dosud nikdo veřejně neudělal, tak se k tomu odhodlávám.

Nejednou slýchám o jeho nezdravém působení. Souhlasím, že není zrovna nejvhodnější dáchnout si po opulentním nedělním obědě. Takový zavalující oběd však není zdravý ani bez následného spánku. Když už je řeč o zdraví, tak coby advokát připomínám, že středomořské národy jím oplývají více než u nás - a přitom jsou to právě země, kde siesta patří k denním zvyklostem. Netýká se to jen lidí v pokročilém věku. Ani ztepilý mladý toreador se nestydí za to, když si na počátku odpoledne dopřeje horizontální polohu, má-li tu možnost.

To jen u nás obcházíme takové spaní různými opisy. Například, že "se půjdeme na chvíli natáhnout". Případně "přečíst si noviny". Eventuálně "si dát dvacet". Nejobecnější formulace zní, že si člověk jde zdřímnout. Toto sloveso v sobě obsahuje náznak kratšího, limitovaného spánku. Nelze dost dobře říct, že si půjdeme zdřímnout na celou noc. Ani na hrobech by nebyl zrovna nejpatřičnější nápis Dřímej sladce!

Jako advokát odpoledního spánku nechci chraňbůh vnucovat jeho služby lidem, kterým je takový spánek proti mysli. Jen bych prosil, aby odpírači tohoto spánku byli tolerantní k jeho uctívačům. Aby je šmahem neoznačovali za pecivály. Už proto ne, že jen málokterý odpolední spáč se věnuje své činnosti na peci.

Ze života jižních národů je známo, že odpolední spánek není v žádném případě plýtvání časem. Člověk pak má o to větší výdrž večer. Nejde o marnotratnost, nýbrž pouze o jinak pojatý rozvrh hodin.

Jedna z reklam tvrdí, že ve spánku lze hubnout. Je-li to možné u toho nočního, tak jistě i u toho odpoledního. Stejně tak je tomu i s hypnopedií. Tedy s učením ve spánku. Podle zastánců této metody je prý možno se za hodinu spánku naučit deset slovíček. Optimisté tvrdí, že dokonce jedenáct.

A to už nemluvím o snech, v nichž někdy dochází i ke zcela zásadním vědeckým objevům. Tak tomu bylo například u chemika Mendělejeva. V jeho životopisu - a spánkopisu - je uvedeno, že uspořádání periodické tabulky poprvé spatřil právě ve snu. Nechci se chlubit, ale i mně se občas zdává o tabulkách, jenže čokolády.

Jak už jsem naznačil, nechci nikomu vnucovat náklonnost k odpolednímu spánku. Coby jeho advokát však zároveň prosím, aby nebyl pokládán za úchylku. Když někdo v neděli odpoledne na chvíli slehne, přejme mu to, vždyť slehnutí nemusí být jen výsadou rodiček.

Zbývá ještě dodat, co mě přivedlo k takovému advokátství.

V první polovině šedesátých let minulého století jsem jako univerzitní student byl jedním z účastníků lékařského pokusu zkoumajícího průběh spánkové deprivace. Srozumitelněji řečeno: byli jsme v zájmu vědy v pražské krčské nemocnici pod dohledem lékařů sto hodin vzhůru. Můj tehdejší spánkový půst obnášel čtyři dny, čtyři noci a čtyři hodiny. Nedivte se tedy, že od té doby mám manko.