Z asi tří set větších i menších kousků pevniny souostroví Andamany a Nikobary je obydleno jen pár. V džungli uprostřed Bengálského zálivu žije odděleně na jednotlivých ostrovech několik kmenů, které se dodnes brání styku s civilizací, i když o její existenci samozřejmě vědí.

Oheň si rozdělávají třením dřevěné tyčky, loví s luky a šípy, rybaří na kánoích vydlabaných z jednoho kusu kmene. V jediném městě souostroví Port Blair,obývaném převážně přistěhovalci z Indie a Bangladéše, mají rozpadající se antropologické muzeum. Na několika černobílých fotografiích někdy ze sedmdesátých let tam poprvé a naposledy vidíme nahé Andamaňany s rysy afrických černochů a Nikobařany, kteří nezapřou asijský původ. I když si spolu čile z ostrova na ostrov vyměňovali kokosy, med nebo bambus, během staletí nedošlo ke smíšení příslušníků kmenů Jarawa, Onge, Sentinel nebo Shompen.

Mezi prvními Evropany, kteří je spatřili, byl prý Marco Polo. Domorodci úspěšně odolávali po staletí jakékoli vyspělejší civilizaci, bojovali s Brity a vyhnali Japonce a dnes panuje křehké příměří s indickou správou. Dohoda je jednoduchá - indičtí vesničané nevstoupí do džungle a domorodci po nich nebudou házet oštěpy a střílet jedovaté šípy. V Port Blair si lidé vyprávějí, jak neslavně dopadli ti, kdo pronikli na nedaleká kmenová území Jarawů. Duchové dali náčelníkům asi tušit, co by po kontaktu následovalo. Kontakt s cizinci je prostě tabu. Není divu: Jedno rodové společenství, které mělo ještě před pár lety asi 100 příslušníků, má po poslední epidemii zavlečených nemocí už jen třináct členů...

"Viděla jsem pár Jarawů v nemocnici, jde z nich strach," řekla nám v Port Blair dvanáctiletá školačka v muslimském šátku. Nepříjemný antropolog v muzeu nám vysvětluje, že ze všech domorodých kmenů jediní Jarawové na jižním andamanském ostrově opouštějí džungli a navykli si chodit k silnici, která vede napříč jejich ostrovem, žebrat o jídlo. Každý den tudy projíždí s vojenským doprovodem autobus, který se domorodci pokoušejí zastavit. Indičtí novousedlíci mluví o domorodcích jako o divé zvěři: Kupte trs banánů a můžete je z okénka krmit, jen si neoblékejte nic červeného - rudou oni milují a prostě by vás svlékli.

Pro správce etnografického muzea v městečku je to důkazem, že experiment funguje. "Víte," říká, "žije tu na jedné straně silnice společnost z doby kamenné a pár desítek metrů od ní moderní společnost. Divoši mají od nás všechno zadarmo - jídlo, elektřinu, všechno. Nic nemusejí dělat, ale máme s nimi problém, protože nám tloustnou." Chvíli nevím, zda mluví stále o lidech. Když se ptám, zda je možné se o zdejších domorodcích dovědět víc, je nám z jeho otráveného pohledu jasné, že to je právě to, co si tady nikdo nepřeje. Neexistují pořádné fotografie, nelze sehnat nahrávky ani jakékoli výrobky starousedlíků. Dokonce je to možná opravdu v zájmu domorodců. Doslechli jsme se například o Němci, který uplatil rybáře a přes výslovný zákaz jedno kmenové území navštívil, obyvatele ostrůvku celý den bezohledně pronásledoval s fotoaparátem a snímky pak draze prodal.

I nám bylo v přístavu naznačeno, že když se budeme snažit a nabídneme dost peněz, najdeme někoho, kdo nás za domorodci zavede, i když tím riskuje kriminál. Rozvoj přesně tohoto druhu turistiky bychom domorodcům, kteří se svobodně rozhodli žít po svém v izolaci, nepřáli. Nenakoupili jsme tedy ani banány, ani červené šátky, nevydali jsme se rozhrkaným autobusem s vojáky na podivný výlet přes ostrov za Jarawy - a přesto jsme z andamanských ostrovů odlétali s pocitem, že tam někde hluboko v nádherné, stále ještě nevykácené džungli bydí naši noví přátelé. Přejeme jim dlouhý, nikým a ničím nerušený život.