Hranice mezi kategoriemi interpretů populárních písniček a operními pěvci nebyla ještě zhruba do konce třicátých let minulého století vždy tak ostře vymezená, jako tomu bylo později (a je v podstatě dodnes). Gramofonové společnosti si považovaly každého - byť i emeritního - operního pěvce svolného natáčet pro jejich etikety písničky z oblasti běžného populáru, který obecně většina operních hvězd přehlížela jakožto nezajímavý či nedůstojný jejich pověsti.

Po zpěvácích "pod obojí" se sice zachovaly fonoválečky nebo gramodesky již z doby, kdy historie záznamu zvuku byla ještě velice mladá, my se ale dnes zaměříme jen na některé nejznámější domácí příklady interpretů, kteří po sobě ve dvacátých a třicátých letech minulého století zanechali na gramodeskách kromě operních árií vysoké umělecké úrovně i písničky patřící do kategorie nenáročného populáru, z pohledu hudebních teoretiků jednoznačně považovaného za "pokleslé" umění.

I když pomineme univerzální zpěváky typu Valentina Šindlera (s repertoárem "od Aše až po Košice") nebo Jarky Budila ("oblíbený tenor Moravsko-slezského národního divadla"), jejichž zpěvní projev byl stejně nevýrazný ať již zpívali árii z Dalibora, nebo poslední charleston či jinou synkopovanou skladbu, nacházíme na starých gramodeskách až překvapivě mnoho populárních písniček v podání předních hvězd českého operního nebe, dokonce i pěvců světového formátu. Povězme si proto o některých z nich trochu víc.

Na úvod bychom měli zmínit pěveckou hvězdu z nejjasnějších - Karla Buriana (1890-1924), královského saského dvorního operního a komorního pěvce, ozdobu předních světových operních scén a častého hosta pražského Národního divadla. Tento velký tenorista byl sice umělecky činný v době, kdy moderní tance ještě ani zdaleka neovládaly taneční parkety, ale přesto již v roce 1911 nazpíval v Praze za doprovodu klavíru na gramodesku značky GCR kuplet amerického autora J. Edwardse Můj kolega Caruso na vlastní text, který satiricky reflektoval nepostradatelnost jeho tehdejšího "kolegy" pro ředitele Metropolitní opery v New Yorku (...Hammerstein, ten je chudák trop, bez Carusa těžko dělat hop, hop, hop. Ach, Carús ten miláček múz, sladký jako med od a až do zet, zpívá v Metropolitán a vždycky dům je vyprodán. Ten můj kolega Caruso, když ten spustí, ó, hrůzo, dům se třese jako listí v lese. Jednou večer akorát má se začít hrát Madam Traviát, však Carús velký je pán, fuč a pryč je Metropolitán. Publikum, to je unikum, řve a tluče, bum, rozskočí se dům - bez Carusa nejde hrát, škoda, škoda nastokrát. Ženských co omdlívá tu, když sbor spustí Traviátu - ty jeho tóny... miláček múz - toť můj koleg Carús).

Své gramofonové nahrávky zhodnotil Karel Burian následujícím čtyřverším: "Nebyl z kamene můj glasný tón, však co z něj zachyt´ gramofon, to zní dnes a bude znít vždy suše - do plechu se těžko vkládá duše."

Další velkou operní hvězdou s významnou mezinárodní kariérou, která natáčela na gramodesky také snímky lehčího charakteru, byla slavná sopranistka Jarmila Novotná, po několik desetiletí přední hvězda newyorské Metropolitní opery. Od počátku třicátých let se její půvabný zjev uplatnil i v několika filmových operetách (například v K. Lamačem režírované Frasquitě).

Do oblasti populáru si často odskočily také některé hvězdy domácích operních scén. Známým příkladem může být tenorista Karel Hruška, dlouholetý člen pražského Národního divadla. Od konce dvacátých let účinkoval po boku Vlasty Buriana v rozhlasových kabaretech a na gramodesky mnoha různých značek nazpíval v meziválečném období desítky rozverných kupletů, písniček z filmů i polek a valčíků. Na několika gramodeskách jeho zpěv provázel také proslulý lidový akordeonista Franta Poupě.

Na gramodesky značky Beka a Parlophon nazpíval koncem dvacátých let mnoho populárních písniček barytonista Jan Fifka, v letech 1916-1926 člen pražského Národního divadla, který zanechal operní dráhy pro nervovou ušní chorobu. Z jeho nahrávek pro tyto dvě značky gramodesek jmenujme například písničky Za tou naší garáží, Když dvě blond děvy, Ramona, Tam v dáli za horama nebo Za hospodou. Orchestrální doprovod mu na těchto snímcích zajišťoval pražský taneční orchestr Boccaccio-Band.

Pro gramofonovou firmu Odeon natočil na přelomu dvacátých a třicátých let řadu populárních snímků další tenorista Národního divadla Jaroslav Gleich. Na těchto gramodeskách ho provázely například orchestry kapelníků Jaroslava Ježka, Dajose Bély nebo Jankovcův Aréna-Jazz (Smutný gigolo, Kombiné něžné, Má sladká Hawaii, Slovník lásky). Pro značku Ultraphon nazpíval kromě operních snímků v roce 1937 ještě valčík Jarky Mottla Lásky květ voní růžemi.

Poměrně krátkou pěveckou dráhu měl předčasně zemřelý tenorista Vladimír Tomš (1900-1935), v letech 1930-1935 sólista opery Národního divadla, kterého proslavila především úloha Jeníka ve zfilmované Prodané nevěstě z roku 1933. Pro gramofonovou firmu Tri-Ergon nazpíval v roce 1929 za doprovodu anonymního tanečního orchestru několik běžných šlágrů s výmluvnými názvy Je to kůň, je to vůl, je to kráva, Nech toho flirtování s mladým houslistou, Dej mi klíček od ložnice nebo Nedělej mi do děvčete. Jednu desku s písničkami z operety Járy Beneše Z pekla štěstí (Neptej se, co bude zítra a Balada o krásné Marion) nazpíval v roce 1934 ještě pro značku Esta.

Několik málo dobových šlágrů nazpíval ještě jako člen SND v Bratislavě v roce 1931 na značku Ultraphon tenorista a barytonista Karel Zavřel (např. Píseň polárních vlků s orchestrem Jaroslava Ježka). Další vynikající tenorista Miroslav Jeník, dlouholetý člen pražského ND (vystoupil zde více než 2000krát), nazpíval několik populárních snímků v roce 1929 pro značku Vox, resp. Kalliope (Měsíček svítí, Serenata Piemontesi).

Jistě by se našlo ještě několik dalších známých operních pěvců (Richard Kubla, Beno Blachut), kteří natáčeli na gramodesky snímky z oblasti populáru. Bezkonkurenčně nejvíc - několik stovek - jich ovšem nazpíval hlavně ve třicátých letech tenorista Oldřich Kovář (člen ND od roku 1938), a to hned pro několik gramofonových firem a pod mnoha pseudonymy, z nichž lze bezpečně určit jen některé. Byl navíc členem pěveckého sboru, který natáčel gramodesky pod názvy Osadníci, Setleři či Mottlova parta. Na deskách značky Ultraphon má sólové snímky uváděné pod vlastním jménem a v nahrávkách lidovek se většinou skrývá s různými partnery pod označením Ultraphon-duo. Na gramodesky značky Esta nazpíval Kovář počátkem třicátých let řadu snímků pod pseudonymy J. Kolda a O. Štefan.

GABRIEL GÖSSEL