Co považujete za nástrahy velkoměsta?
Mrzí mě, že jsou lidé lhostejní vůči sobě navzájem i vůči tomu, co se děje v jejich duších. Tohle však už v menší míře začíná i v malých městech. Ale v Praze je anonymita a davovost tak šílená, že když někdo na ulici spadne nebo si třeba začne zpívat, tak si toho kolemjdoucí vůbec nevšimnou. To je obecná nástraha a konkrétní je třeba ta, že Praha asi nedokáže vidět dál než po nuselský most. Jsem stále osočována, že bojuji proti pragocentrismu. Ale vždyť existují i jiná města a lidé, kteří v nich žijí. Mnohdy dělají kvalitní práci úplně stejně jako v Praze. Praha to umí jen lépe zviditelnit a prodat. Nejdříve se dívá na sebe samu a teprve potom, co se děje někde dál. Ale má ten dar, že se o své ovečky umí postarat a že nabízí mnohem více příležitostí.

Je těžké čelit bulvárnímu tisku?
Těžké ne, jen otravné a unavující.

V jakém směru jste zranitelná?
Když mně někdo sáhne do svědomí, o které stále pečuji a snažím se ho udržovat v pořádku. Taky se neumím bránit, když mi někdo řekne výtku k mé práci a já o té chybě vím. My herci jsme neustále hnáni tím, že sami sebe podezříváme, že bychom mohli být lepší. Když mě někdo napadne, že jsem neudělala všechno pro to, aby inscenace byla co nejlepší, cítím se zraněná. Jedny oči prostě mnohdy nestačí. Mám vždycky sto chutí říct, že to vím, tuším, cítím, ale obvykle jen mlčím.

Cítíte se po třech sezonách v Národním divadle zkušenější a jistější?
Minulou sezonu jsem měla období malého, ale přesto růstu. Čekala mě velká úloha - Nastasja Filipovna v dramatizaci Dostojevského Idiota. Po ní ale přišly role, které můj růst jako by pozastavily. Teď nedokážu odpovědět, že se cítím jistější. I horší zkušenosti jsou k něčemu dobré. Ty etapy se v životě tak nějak střídají. Po etapě růstu zásadně musela přijít fáze útlumu. Modlím se, abych se posunula někam výš, než kde jsem byla před rokem.

Vaší poslední rolí je Olga v původní české hře Rodinné sídlo. Podobně jako Nastasja Filipovna stojí mezi dvěma muži, ale v opačné situaci. Která z obou žen je vám bližší?
Rozhodně Olga. O to víc mě mrzí, že to nejde přes rampu. Olga je ve svém životě přehlednější. Mnohdy si stejně jako ona stanovím určité hodnoty, podle kterých se chci řídit a nejsem ochotná z nich ustoupit. A budu se za ně rvát až do krve. Když zjistím, že jsou úplně scestné, zažívám hrozné zklamání. V tomhle je Olga stejná. Je přesvědčená, že Andrej je jediný muž, se kterým může žít, založit rodinu a spravovat rodinné sídlo. Když pochopí, že to tak není, zažije hořkost poznání. Krásné na ní je, že se dokáže zkultivovat a uvědomit si, že není na světě sama a nemusí být v šestadvaceti starou pannou. Nastasja Filipovna je strašně zapeklitá, složitá a rozbolavěná, tím je pro mě složitější. Má v sobě víc zatáček než já sama.

Hrála jste už někdy dříve v původní české hře?
Moje první profesionální vystoupení bylo v brněnském Divadle 7 a půl, kde jsme hráli v české premiéře velice pěknou hru Arnošta Goldflama Oči bludných hvězd. Ještě jedno kuriózní setkání s původní českou hrou jsem zažila. Na konci druhého ročníku JAMU mě oslovil režisér Peter Scherhaufer, abych za starší spolužačku, která otěhotněla, hrála v Balákově hře Sobě. Ta inscenace byla vybrána na divadelní festival do Frankfurtu nad Mohanem. Pro mě jako pro druháka, absolutně uzavřeného do školních etud, byla představa, že tuto hru nastuduji, něco nepřekonatelného. Text se neustále proměňoval a vůbec nevadilo, když jsme po domluvě s autorem změnili celou větu. To se mi na té práci líbilo. I když si nemyslím, že zrovna ve Frankfurtu nad Mohanem tuhle hru pochopili. Ale pro mě to byla dobrá zkušenost.

Odnesla jste si nové zkušenosti i z práce na Rodinném sídle, kdy měl autor o postavách, které napsal, přesnou vlastní představu?
Když je autor přítomný zrodu a začíná s hercem komunikovat o tom, jak hru psal, proč ji psal a o kom, tak se často stává z interpretačního umění dokumentární. U Shakespeara se to přihodit nemůže, protože od něj se už nikdy nedozvím, kdo byl předobrazem Julie. Jestli ta holka spala ráda na pravém boku nebo na levém. Je to interpretace postavy, kterou si herec přečte z knihy. Ale v momentě, kdy je autor přítomen a dozvídáme se od něj konkrétnosti, tak už zkrátka jde o hraný dokument. Byla bych raději, kdyby autoři hru odevzdali režisérovi, jemu řekli vlastní anamnézu hry. Na něm by pak bylo, jestli ji herci prozradí. Rizikem autora je, že když dá dítě do školky a odpoledne si pro ně přijde, tak může mít roztrhané kalhoty.

Jaký další divadelní úkol vás čeká?
Strašně se těším na spolupráci s režisérem Martinem Hubou na Letních shakespearovských slavnostech. Tento tým mě oslovil, abych hrála v Králi Learovi. K mému překvapení jsem obdržela roli Goneril - nejstarší Learovy dcery. Jsem plná těch několika pracovních setkání. Moje maminka vždycky říká: "Netěš se, nebo to špatně dopadne!" Tak se nechci rouhat, ale i kdyby se to třeba nehrálo nebo celé léto padaly trakaře, tak to zkoušení bude mít význam.

Tento druh herectví jste si už vyzkoušela, loni jste ztvárnila Princeznu francouzskou v komedii Marná lásky snaha. Jaké herecké zkušenosti jste si odnesla z prázdninového působení na Hradě?
Jednak se člověk setká s herci z ostatních divadel, tudíž i s úplně jiným názorem na divadlo. Za druhé se setká s divadlem v absolutně nedivadelních podmínkách. Zkouší se ve výjimečném čase, na výjimečných místech. Až v poslední fázi v noci na purkrabství, mnohdy s deštníkem nad hlavou. Neexistuje tam takový divadelní servis, na který je spousta herců zvyklá. Podmínky jsou sparťanské. A za třetí se tam zažije ten magický trojúhelník - herec, nebe a divák.

Co nového připravujete v Národním divadle?
Zkouším s režisérem Ivanem Rajmontem Aischylovu Oresteiu. Budu hrát ve druhém díle Élektru a ve třetím díle jednu z Erínyí. Je to náročná práce, protože v jedné pasáži mám i zpívat. Takže budu muset prolomit vlny.

Vždyť jste zpívala s cimbálovkou.
Jenže na jevišti se zpívá úplně jinak, než když držím skleničku v ruce. Ale těším se na to. Antika je velké divadlo.

Říkáte, že žijete v etapách, které oddělují jednotlivé životní zlomy. Poslední dva byly zásadní - vstup do angažmá v Národním divadle a vstup do manželství. Tušíte, jaký bude následovat?
Ještě před čtrnácti dny jsem si myslela, že to bude výpověď z Národního divadla, protože jsem čekala na vyjádření nového šéfa. On mi ale prodloužil smlouvu na další dvě sezony, takže v této chvíli zatím netuším, co bude dalším životním zlomem. Tuším ale, že přijde.

Taky se o vás často říká, že jste moravské děvče, které s oblibou sbírá bylinky. Stýská se vám po Moravě?
Mám méně času, naposledy jsem tam byla po dvou měsících. Nejvíc se mi stýská, když odjíždím. Ale ten pocit je zkreslený tím, že dny, které tam trávím, jsou zhuštěné. Všichni, za kterými přijedu, se snaží, abych zažila co nejvíc. Ale po třech letech strávených v Praze mám k Moravě spíš takový rozumový vztah. Těším se tam, ale někdy se taky ráda vracím do Prahy. Ať dělám, co dělám, tak to v našem pražském bytě pořád vypadá jako na Moravě. Moje kuchyň je ve stejném duchu jako ta, ve které jsem vyrůstala v Šaldorfu. Z okna jsme se přes muškáty dívali do dvora.

Jak odpočíváte ve svém rychlém pražském životě?
Odpočívám taky rychle v tom krátkém volném čase, který mám. A musím se o něj podělit se svými blízkými, především s manželem. Taky musím zavolat všem, kteří čekají, že se jim alespoň jednou měsíčně ozvu. Odpočívám i tím, že se zavřu ve svém pokoji a čtu si nebo maluju. Možná čím dál tím hůř, ale ráda. Vždycky si přivezu nějaké fošny, které mi můj muž nařeže, opracuje, a já na ta různě velká dřevíčka namaluji nějaký příběh. Dřív to byly anekdoty, a teď už to začínají být trošku i tragédie. Ale výstavu ještě nechystám.

KATEŘINA ONDROUŠKOVÁ