Ještě loni se zdálo, že dramatická produkce České televize definitivně pohřbila ambice na návrat mezi vyhledávané a respektované programové položky. Letos to zatím překvapivě vypadá, že naděje na lepší příští stále žije. Pár ze zatím viděných titulů má dokonce reálnou naději se na obrazovku vracet. Vesměs však jde o díla vážná a dramatická - úspěšný pokus diváka pobavit se zatím nekoná. Aktuální stav mohl změnit minulý nedělní večer, kdy ČT 1 uvedla premiéru televizní adaptace divadelní komedie Antonína Procházky Věrní abonenti.

Dramaturgická volba textu dnes patrně nejúspěšnějšího domácího divadelního komediografa má svou logiku. A to přesto, že předchozí pokusy zopakovat scénický úspěch, resp. zúročit Procházkův talent v televizi, nevyšly (Vraždy a něžnosti, Duch český). Komorní konverzační komedie si s obrazovkou v principu rozumí. Důkazů lze i v domácí tradici nalézt přehršel. Ze zkušenosti však vyplývá, že elementárním předpokladem je důvěra realizátorů ve specifický žánr postavený na komickém účinku nosného nápadu, promyšlené gradace situací a překvapivých point. Pochopení pro jistou dávku povrchnosti je přitom nedílnou součástí této důvěry. Dobře známá neblahá snaha některých režisérů přechytračit autora a prosadit sám sebe na úkor textu mívá v tomto případě zvlášť devastující efekt. Žel právě toho se režisér Kryštof Hanzlík - podle vlastních slov přesvědčený o nutnosti udělat hru "úplně jinak" - v případě televizní podoby Věrných abonentů dopustil: odlehčenou hříčku formálně obohatil, významově prohloubil, psychologicky zatěžkal a proměnil tak v podivný žánrový hybrid vnějškově efektní "hlubokomyslné" konverzační komedie, která se sice občas zaleskne podařeným detailem (dialog, herecká etuda, jednotlivá scéna), vcelku však povážlivě strádá především nedostatkem spádu a humoru.

Čekání na televizní komedii, která přežije svou premiéru, trvá.