Jak již víme z předchozích částí našeho seriálu, okupovaly plátna českých kin v roce 1932 především německé a americké filmy nevalné kvality - ale ani česká produkce většinou nepřinášela žádné kulturní klenoty. Typická byla v tomto ohledu právě letní filmová sezona roku 1932.

V červnu uvedlo pražské kino Hvězda v premiéře filmové melodrama režiséra Oldřicha Kmínka Zlaté ptáče s Otomarem Korbelářem v hlavní roli (hlavní dětskou roli si v tomto filmu zahrála dceruška pana režiséra). Jeden filmový historik označil režiséra tohoto filmu za tvůrce, který "byl podepsán většinou pod sentimentálními společenskými dramaty a banálními dívčími románky, jejichž scenáristické i režijní pojetí zůstalo v hranicích uměleckého primitivismu prvních filmových pokusů". Film Zlaté ptáče pak nazval "pseudosociálním příběhem kalendářového typu, jehož jediným kladem z hlediska historie umění je hudba E. F. Buriana, který v roli jazzového zpěváka zazpíval několik vlastních songů".

Aniž bychom zpochybňovali výše uvedené hodnocení kvality tohoto filmu, dodejme, že E. F. Burian v něm představoval ne jazzového, nýbrž šansonového zpěváka, a to v baru nevalné pověsti. Gramodesky zachovaly z tohoto filmu pro "historii umění" dvě písně v jeho melancholickém přednesu: zádumčivý slowfox na text dr. Otto Rádla Kdyby ses byl nenarodil a dadaistické tango Má panna je v Panama sama, jejíž text stvořil Josef Gruss. Na gramodeskách značky Ultraphon provázel E. F. Buriana v těchto skladbách Ježkův orchestr Osvobozeného divadla dirigovaný Karlem Ančerlem.

Ve stejné době měla na plátnech velkých pražských kin Lucerna a Kotva premiéru filmová komedie režiséra Svatopluka Innemanna Malostranští mušketýři. Dějová linka tohoto filmu je opět poněkud klikatá, divák v něm však má možnost vidět zajímavé záběry Kampy, Čertovky a malostranských střech a může se potěšit písněmi Jednou snad a Život je bloudění autorů Emana Fialy a Jarky Mottla v provedení Jiřiny Šejbalové, Oldřicha Kováře a Setlerů. Příznivci české populární hudby najdou v této komedii i další interprety známé z dobových gramodesek: Eman Fiala (vystupuje také v jedné z hlavních rolí) v závěrečné sekvenci groteskně diriguje barový taneční orchestr Boccaccio Band, své umění zde předvádí též známý houslista Vasil Truchlý a v roli stepaře vystupuje komik a zpěvák Franta Hurych. Navíc je zde divákům přiblížena cesta, kterak se písnička snímá na mikrofon, její záznam odchází na vysílací stožár a nakonec se dostává k posluchačům, kteří ji v pohodě domova poslouchají ze svých přijímačů. Obě zmíněné melodie natočila na gramodesky v provedení Mottlovy party a za klavírního doprovodu Emana Fialy firma Polydor a píseň Jednou snad nazpívala pro Ultraphon Jiřina Šejbalová se Settler´s Clubem, opět za klavírního doprovodu Emana Fialy.

Snad největšího odsouzení a opovržení se od kritiky dostalo filmové frašce režiséra Leo Martena Růžové kombiné, uvedené na plátna kin koncem srpna. Premiéra tohoto filmu (navštívená především právě filmovými kritiky) byla dokonce provázena pískáním. U běžných diváků ale tento film nejspíš prošel bez výhrad, neboť byl na několik týdnů nasazen hned do tří pražských kin najednou.

Detektivní zápletka filmu s řadou nedorozumění posloužila jako záminka pro uvedení sedmi písniček Johna Gollwella (většinu z nich opatřil textem Otto Rádl), které ve filmu zpívali Otto Rubik, Truda Grosslichtová a mužský pěvecký soubor Gollwellovo kvarteto. Drážky gramodesek nám ovšem zaznamenaly jen tango Kdybych neměl srdce, které pro firmu Esta nahrál a nazpíval Lyric Band kapelníka Adolfa Schächtera, a pro značku Ultraphon zase R. A. Dvorský se svými Melody Boys. V tomto filmu zaznělo také melodicky zajímavé blues Irena, které na gramodesky Ultraphon nazpíval Jára Pospíšil za doprovodu orchestru Jaroslava Ježka.

Protože dvě písničky Járy Beneše na slova Jarky Mottla, které zpíval Fanda Mrázek ve filmu Šenkýřka U divoké krásy, uváděném v kinech také v létě roku 1932 (Jen jedno srdce mám a Když tě něco bolí), nebyly na gramodesky natočené, zbývá nám už jen poslední filmová premiéra letní sezony roku 1932. Obstaralo ji drama ze studentského prostředí Před maturitou, natočené v režii a podle scénáře spisovatele Vladislava Vančury. Kritika toto dílo přijala jak velice pozitivně ("Representační dílo českého filmu", "Další úspěch českého mluveného filmu", "Vyvrcholení našeho filmu"), tak i rozpačitě ("Ve filmu hraje stále ještě velkou roli náhoda", "Omyl, neboli spisovatel a film"). Nás budou opět ale zajímat především melodie z tohoto filmu.

Hudbu ke třem písním, které ve filmu i přednesl, složil E. F. Burian: na vlastní, značně "avantgardní" text zazpíval píseň Chtěl bych být opicí, Vítězslav Nezval mu otextoval melodii Lidé chodí po nábřeží, a Josef Gruss dodal text k hravému foxtrotu Chlupatý kaktus. Na gramodesky byly sice původně natočeny obě posledně jmenované písně, ale firma Ultraphon se nakonec rozhodla vydat v podání E. F. Buriana a za doprovodu jeho jazzového orchestru pouze foxtrot Kaktus. Píseň o opici se dochovala pouze na zkušebním, nikdy nevydaném gramofonovém snímku - Burianův jazzový soubor, napodobující v této skladbě "jungle style" orchestru Duka Ellingtona (tehdejšího idolu E. F. Buriana), nejspíš zněl uším zástupců gramofonové společnosti Ultraphon, nepřipraveným na takové zvuky, příliš netradičně.

O melodiích z českých filmů, které přišly do kin na podzim roku 1932, si budeme povídat zase po prázdninách.

GABRIEL GÖSSEL