Subtilně vyprávěný snímek V ložnici navazuje na linii rodinných dramat z rodu Obyčejných lidí - zkoumá, jak se hrdinové vyrovnávají se ztrátou svého nejbližšího. Tentokrát se režisér Todd Field zaměřil na utrápené rodiče, kteří rukou vraha přišli o svého jediného syna.

Velkou předností celého filmu je civilně laděné pojetí, přibližující všední život středních vrstev, které touží po jediném - po klidné, ničím nevzrušované existenci. Všimneme si nenápadně vsazených profesí, které vylučují jakoukoli exkluzivitu: matka učí (a průběžným motivem je nácvik jakýchsi táhlých zpěvů balkánského původu), otec pracuje jako lékař.

Po synově tragickém skonu zůstávají oba rodiče uzavřeni v ulitě svého hoře, očekávají nadcházející soud a jsou stále znepokojenější snahami spáchaný zločin opatřovat polehčujícími okolnostmi. Manželovo mlčenlivé rozhodnutí vynést vlastní trest, navenek zbavené jakýchkoli emocí, pak tvoří spíše jen přílepek, neboť hlavní důraz se kloní k vyhasínajícímu, napjatému soužití obou nešťastných lidí.

Zatímco on, po celou dobu modelován jako vyrovnanější, se jakoby stává nositelem smířlivého překonání tragické události, ona zůstává plna hořkosti, neschopna se přes synovu smrt přenést. Předností filmu jsou zajisté přesně vedené povahopisy, do krajnosti ztlumené a omezené ve vnějších reakcích. Zvláště oduševnělá a hluboce procítěná je kreace Sissy Spacekové, která navzdory výrazovému ztišení dokonale postihla skrytou rezonanci nepolevujícího napětí v každém gestu, v hlasové modulaci své hrdinky. Tom Wilkinson v roli manžela přece jen zůstává omezenější v bohatosti navozovaných stavů, jeho vyrovnanost je příliš prvoplánová a blíže nerozvedená.

Všimneme si nezvykle monotónního, ba snad archaizovaného vypravěčství. Převažují pozvolné jízdy kamerou, postupně se prosazují i statické záběry, oddělované nápadným zatměním obrazu, výrazovým prostředkem již dávno neužívaným. Oproštěnost od jakýchkoli vizuálních i motivických atrakcí stvrzuje i střídmé používání hudby, která se z vyprávění téměř vytrácí - dominantu vlastně tvoří jakoby smuteční zpěvy, které hrdinka ve škole nacvičuje.

Návrat k tradicionalistickému způsobu vyjadřování však považuji za zbytečně extrémní. Mizí tak houstnoucí napětí ve vnitrorodinném klimatu, jež se začíná bortit do dílčích, ne vždy potřebně výmluvných střípků - stačí připomenout třeba průstřih na pobyt v lesní chatě společně se spřátelenou rodinou, případně na rozmluvu s knězem, jenž se snaží hledat slova útěchy. Náhle sledujeme pouze izolované okamžiky, které jen klopýtavě zapadají do celkové mozaiky.

Název filmu postihuje nejen komorní charakter celého příběhu. Poprvé zazní na rybářské lodi, kde označuje past na humry - pokud se v ní ocitnou více než dva jedinci, mohou si vzájemně ublížit. Totéž se pak odehrává i mezi lidmi...