Navštívil jsem nedávno italské Pompeje, dva tisíce let starou tragédii. Ještě nikdy v životě jsem nepocítil mezi troskami starých domů a paláců takové pohnutí. Ty emoce nemají srovnání. V roce 79 po Kristu se přes kvetoucí město na břehu Středozemního moře během třiceti hodin přehnala Apokalypsa. Nenadálý výbuch stovky let spícího Vesuvu zasypal Pompeje horkými kameny a prachem. Jedovatý plyn dusil život v okolí desítek kilometrů. Lidé se bezmocně skrývali ve svých obydlích a netušili, že budou brzy pohřbeni v sedmimetrové vrstvě právě narozené sopečné zeminy. Jelikož sedmnáct let před výbuchem Vesuvu postihlo Pompeje ničivé zemětřesení, místní obyvatelé je pokládali za prokleté a odmítali pod neklidnou sopkou znovu stavět. Až dnes tady stojí nové i staré město.

Historik musí vnímat Pompeje jako milovník motorů stařičký dědečkův automobil. Dvacetitisícové město bylo středně velkým obchodním střediskem tehdejší doby. Centrum opevněného přístavu protínala dlouhá a široká obchodní třída s hostinci, pekárnami, obchody a hotely. Jelikož v Pompejích nebyla kanalizace, splašky tekly přímo po silnici. Chodníky jsou proto nejméně o třicet centimetrů výš. Přes komunikaci se mohlo přeskákat pouze v určitých částech po trojici kamenů. Každých sto metrů byla veřejná kašna napojená na vodovod. Hned vedle hlavní tepny najdete sídla někdejších "pracháčů". Hlavně Faunův dům, který svědčí o pohodlí a přepychu majitele. V desítkách bočních uliček jsou menší mnohdy silně poničené příbytky, lázně a předchůdci nynějších vináren. Pokud vás neunaví italské slunce, skutečný zázrak je na konci cesty. Nejstarší dochovaný amfiteátr, ubytovny gladiátorů a o kus dál dvě divadla. Pompeje přímo dýchají společenským životem.

Častokrát mě mezi troskami napadlo, čím nás vykopané město tak fascinuje. Jedna věc jsou dějiny a jejich poznání, ale to není všechno. Pompeje jsou svědkem hrůzy, které je vesmír schopen. My, aniž si to uvědomujeme, unikáme. Lidský život je příliš krátký, než aby vnímal kolotoč erupcí a planetárních katastrof. Italský myslitel Elias Canetti napsal, že člověka na hřbitově se zmocňuje zvláštní pocit moci. "Já jsem živý, kdežto oni mrtví. Někteří rok, další deset a jiní stovky let," napsal v knize Masa a moc. Když mladičká anglická královna Alžběta potřela puč, který ji měl připravit o trůn i život, jednoho ze spiklenců - lorda Edwarda, nenechala popravit: "Nechám tě naživu, aby mi tvá přítomnost vždycky připomínala, jak blízko jsem byla smrtelnému nebezpečí," řekla. Tuto symboliku pro nás v něčem mají Pompeje. Jsou svědomím banality našich absurdních problémů. Dokazují, že po člověku většinou mnoho nezůstane a všechny dobré skutky je nutné učinit během života. Jen tak se dá z duchovního hlediska přijmout nenadálá smrt. Bohužel staré české přísloví říká: "Sytý hladovému nevěří."