"Jak je svět malý!" pomyslel jsem si dost pobaveně, když jsem položil telefon. Toho dne mi krátce po sobě zazvonil třikrát. Jednou z New Yorku, podruhé z Uppsaly, potřetí z Paříže. Přátelé, s nimiž jsem v dlouholetém styku a s nimiž si vždy s potěšením vyměňuji názory na události, které mění svět, ani tentokrát nezapomněli okořenit poslední dvě tři minuty našeho rozhovoru několika nejčerstvějšími vtipy. A já se už víc bavím ani ne tak jednotlivými anekdotami jako spíše tím, že podle nich zjišťuji, jak je ten svět malý. Ještě se mi nestalo, aby se mi vtip, který sám vymyslím, do týdne nevrátil zpátky do Prahy i z daleké ciziny, třeba značně upraven a abych tak řekl - modifikován jinými domácími poměry.

Mám velice rád Prahu, své rodné město. Miluji jeho specifiku. Znám jeho sochy, sousoší, reliéfy na domech. Dobře vím o sochaných i malovaných ďáblech, kteří malebně zdobí svatostánky i budovy světské. A mnohé z nich mám soukromě a důvěrně pojmenované. Divil bych se, kdyby to tak nedělali i mnozí jiní, mající stejně niterný vztah ke své zemi, krajině či městu. Tvář jednoho z pražských čertů mi najednou připadala tak posmutnělá, že jsem se před ním zastavil a povídám: "Copak, copak? Neříkej, že tě čertovsky bolí žlučník! Nebo se ti nedaří dohánět hříšníky k úpisu duší?" - Neříkal nic. Asi se ve své umělecky sošné podobě bez zvláštního povolení shora (nebo vlastně zdola?) moc vybavovat nesmí. Ale o to víc mi to vrtalo hlavou. Každé náboženství má své peklo. Jak by solidní podsvětí kterékoliv mytologie k tomu přišlo - být bez pekla? A v každém je pak nutné mít i vlastní specifický personál. Někdy přemýšlím, jak tam asi vypadá provoz, zda jde taky s dobou (ovšem, jak jinak?), jsou-li pekla už spolehlivě komputerizovaná s dost rozsáhlou pamětí na hard-discích, aby žádný lotr nějak neunikl doživotní (nechce se mi říci "posmrtné") spravedlnosti.

Taky si myslím, že by bylo zajímavé poslechnout si, jak si spolu povídají normální čertovští kmáni. Prostě takový dialog čerta katolického či luteránského s čertem mohamedánským (buď šíitským nebo sunitským). A mají-li nějaké hranice, za které už nesmějí zajít při poňoukání lidí k nepravostem.

Docela živě si představuji (virtuálnost díky počítačům a dalším elektronickým novinkám od mobilů až k nenasytným hracím automatům v našich myslích přece už zdomácněla), jak takoví dva víceméně slušní a poctiví ďáblové, služebníci dvou různých religií, při obletu kolem světa zděšeně kouknou na čerstvá místa zkázy - a řeknou smutně a dvouhlasně: "To jsme to teda ale vymňoukli!" To by si mohli říkat asi pokaždé, když si vzájemně nerozvážně lezou do zelí.

Konkrétně v Betlémě, v tom na Blízkém východě, kousek od Jordánu. Upřesňuji to, protože ne každý ví, že Betlémů jsou na zeměkouli celé desítky, i když si samozřejmě ten název mnozí migranti přisvojili až po příchodu do nového domova z Evropy či Afriky a poté, co se usadili v Brazílii, Argentině, Mexiku, USA a jinde, aby aspoň tak měli topologicky a tím vlastně i opticky blízko k základům své víry a ke klidu svých duší. Betlém tak patří celému světu.

Jednou jsem se přiznal - pod neustálými dotazy, ke které víře se vlastně hlásím -, že je mi protivné "v nic nevěřit". Ale že si pro svůj úžas nad obrovskou složitostí světa a nádherou vesmíru (z něhož zatím známe tak málo) dám poctivě na čas, než u některého z bohů zaklepu na bránu. Do obyvatelsky sčítacího archu jsem napsal, že se cítím být českým šintoistou. Za což mohou mít přátelé v Japonsku, kteří taky chtěli vědět, o jakou víru se opírám. Řekl jsem jim pod hvězdným nebem nad Nomurou, že nepotřebuji strach z nadpřirozených sil, abych byl slušný k jiným. A k přírodě že mám vztah velmi pokorný, že zdravím řeky i potoky, povídávám si s vlastním pěnišníkem u horské chalupy a nosívám mu pod jeho košatost jako pamlsek vždycky trochu čerstvé rašeliny. Na to doktor Kasumi objevitelsky řekl: "Tak to jste intuitivní šintoista."

Ale vraťme se k Betlému. A k mému tvrzení, že není jen ten na izraelsko-palestinském rozmezí. Například jeden z amerických Betlémů vznikl jako pensylvánská osada. Dnes ovšem má už má 80 000 obyvatel, tedy dvakrát tolik než onen Betlém v biblickém kraji. Tenhle pensylvánský Betlém je dílem rukou Moravských bratří, kteří jej založili dobrých 30 let před vznikem USA. Zřejmě tam mají stále dobrá a citlivá srdce. (Hned po válce tam udělali sbírku pro Československo a zvláště pro Ležáky.) Nyní američtí Betlémští nabídli finanční prostředky také na opravu baziliky Zrození Páně a poslali Šaronovi a Arafatovi výzvu ke smíření s prosbou, aby oba "už neposlouchali temné síly, usilující tak vytrvale o jejich duše". Není to výzva, jejíž autoři zřejmě taky zaslechli dialog ďáblů, jejichž škorpení ne a ne přestat?

Jeden z těch čertů (ale nevím který - zda ten evangelický, či ten Alláhův) na mém pracovním stole stále rozkládá souhrn toho, co se v nejsvětější bazilice vlastně dělo. I kdybych každý večer dal v haldě svých poznámek nová fakta raději až úplně dospod - ráno je zase budu mít úplně nahoře. Palestinští teroristé v bazilice Zrození Páně používali zcela běžně drogy. A znesvětili všechny prostory neslýchaným způsobem, přestože v přístupu k prostorám, kde je řada toalet, jim vůbec nic nestálo v cestě. Jenže když odcházeli, i tyto prostory zaminovali. Do Betléma a do baziliky samé v době, kdy si muslimské bojůvky z ní udělaly i minometně vybavenou pevnost, přijela Palestince podpořit skupinka evropských radikálů, lidí, které tam přivedlo především antisemitské smýšlení, i když si jinak říkají "Zelení", "Spravedliví", anarchisté a ještě i jinak. Tihle protiizraelští sympatizanti s Hamasem a s členy brigády "Mučedníků Al Aksa" - brali obsazení baziliky Zrození Páně jako znamenitý feťácký happening. A ten byl z hlediska mohamedánské víry dokonce "zajímavě tolerantní". Zatímco hašiš kouřili hlavně palestinští hrdinové, jejich evropští návštěvníci nepohrdli vínem, koňakem či jiným alkoholem. Po skončení palestinské okupace chrámu se při následném velkoúklidu našly také prázdné láhve od ruské vodky (značka Gorbatschow, made in Germany). Jak ohleduplné muselo být izraelské obléhání, aby nebyl boji poškozen jeden z nejsvětějších svatostánků, když se tam dal propašovat ve značném množství dokonce alkoholický proviant!

I o tom jsem zrovna přemýšlel, když znovu zazvonil telefon. Volal mi londýnský kolega. Probrali jsme poslední události ve světě. Nakonec se zeptal: "Už jsi slyšel, jak se nad Palestinou potkali tři rohatí andělé, celí smutní - jeden židovský, druhý křesťanský, třetí machometánský - a povídají: "U všech čertů, co budeme dělat, když lidi nemají rozum?"