Koncem loňského roku se do hlavního města Kábulu začaly hrnout davy cizinců. Fundamentalistický režim Talibů se zhroutil a brána země, do 11. září 2001 bohem i světem poměrně zapomenuté, se otevřela dokořán. Každý z nás si mohl zvolit ze dvou možností. Buď se usídlit ve speciálním hotelovém zařízení pro cizince, popřípadě si v luxusní čtvrti pronajmout vilu za 3000 dolarů měsíčně, obklopit se sluhy a bodyguardy, zaplatit si stálý přívod vody a elektrického proudu, postavit si před vrata budku se strážníkem a zařídit si dům drahým dřevěným nábytkem. Anebo, což je možnost druhá, v mém případě zvolená vzhledem k nedostatku dolarů nutných k životu v evropském pohodlí, usadit se v normálním afghánském domě a obklopit se afghánskými přáteli, které více než peníze zajímá kontakt s cizincem, kterého neviděli téměř deset let.

Obě varianty mají svá pro a proti. Pohodlí, které si bohatší pracovníci zahraničních sdělovacích prostředků (popřípadě humanitárních misí) mohou zaplatit, s sebou nese i určitou izolaci. Někdy nechtěnou, jindy záměrně prohlubovanou. Cizinec se v Afghánistánu neschová, a když se snaží být maximálně nenápadný, může se mu stát, že bude vypadat trapně, neohrabaně a směšně. Například oblečení. Opět existují dvě možnosti, jak se oblékat. Část cizinců, kteří vyjíždějí ze svých sídel obehnaných vysokými hradbami v drahých autech s kouřovými okny, se neobtěžuje nějakými tradicemi či islámskými zásadami a vyráží do terénu v upnutých džínách. Jestliže mužům se v takovém případě Afghánci jen smějí, ženy s odhaleným nebo látkou obtaženým pozadím vyvolávají opravdové pohoršení. Když se k tomu přidají rozevláté vlasy nezahalené šátkem, může se dotyčná dočkat i kamene, který přilétne z anonymního davu. Před několika dny se náš spolubydlící, americký novinář Eric, vydal do ulic v kalhotách, kterým se dají pod koleny odepnout nohavice. Bylo teplo a on tak učinil. Chlupatá lýtka vyvolala v naší čtvrti takové pozdvižení, že jsme nejdříve mysleli, že se do města vrátil Usáma bin Ládin. Nic se ale nesmí přehánět. A pokud by si evropské ženy začaly v Kábulu oblékat paranži, závoj zahalující celé tělo, Afghánci by to pokládali za trapný pokus o násilné sblížení.

Afghánci respektují většinu našich zvyků i zlozvyků. Tolerují i to, když si před nimi Evropanka zapálí cigaretu, ale rdí se studem, pokud si sedne tak, že jí je vidět rozkrok obtažený kalhotami. Přitom v domácnostech bez židlí, kde se žije výhradně na zemi, najít slušnou polohu je někdy velice obtížné. Nikdo se na nás nezlobí, když někde seženeme láhev pančované vodky, ale speciální prodejny pro cizince s alkoholem a dalším žádaným zbožím prý v Afghánistánu nikdo zavádět nebude.

Je mezi námi propast. Mezi námi zápaďáky a lokálci, jak se nazýváme navzájem. Ať už se vojáci mírových jednotek v perfektně střižených uniformách a s nejmodernějšími vysílačkami tváří sebepřívětivěji a besedují s afghánskými dětmi přímo na ulicích, stále se na ně Afghánci dívají jako na exotickou zvěř. V mnoha věcech si prostě nerozumíme a nejsem si jistá, zda nám východní kultura a zvyky někdy budou pochopitelné. Stejně tak pro Afghánce bude navždy něčím nepřístojným, když se žena a muž na veřejnosti při setkání políbí na tvář. Zbývá snad jen obrnit se obrovskou dávkou tolerance. To se týká především nás, hostů v Afghánistánu. Oni - Afghánci - jsou tady doma a zda smrkají na zem či do cípu šátku, kterým si pak omotají hlavu, je jen jejich věc. Vyzývat ženy, aby okamžitě strhly paranži, a muže, aby poslali své manželky do práce, je podle mne ne zcela vhodným zasahováním do místních tradic. Tvrdit, že parlament evropského typu je jedinou přípustnou formou demokracie, je stejně přidrzlé a neomalené jako chodit po Kábulu v minisukni. Mají svá shromáždění stařešinů a kmenové schůze, mají své tzv. Velké shromáždění, mají svou krevní mstu i mnohoženství. I když sem Organizace spojených národů pošle třikrát víc mírotvorců a světová feministická hnutí založí první afghánské ženské odbory, do svých ložnic a srdcí nás Afghánci a Afghánky nepustí. A mají recht!