Francouzský režisér Tony Gatlif, sám Cikán, se převážně věnuje právě tomuto etniku. Zajímají jej problémy soužití s většinovou společností, přibližuje jejich mentalitu i vyznávané priority, ale především vzdává hold spontánnosti a muzikantskému nadání často negramotných lidí. Jeho pohled se pohybuje na pomezí etnografického dokumentu, dějová linie bývá často pouhým podpůrným prostředkem, který jen zastřešuje divácky stravitelnější opracování materiálu. Takový byl film Gadjo dilo, známý z televizního uvedení, takovým je i Gatlifův nejnovější snímek Swing.

Gatlif se vyhýbá přílišnému experimentování, spoléhá spíše na osvědčené jistoty svého druhu výchovného, apelativního vyprávění, používá tradičně rozvíjený příběh, spokojuje se s poklidnou popisností. Podobně jako v Gadjo dilo i zde komponuje příběh jako vzájemné duchovní obohacování: tentokrát jsou ovšem hrdiny děti. "Bílý" chlapec Max (Oscar Copp), pobývající přes prázdniny u babičky, se spřátelí s místní cikánskou (manušskou) komunitou, zvláště s děvčátkem Swing (Lou Rechová), a projeví touhu naučit se hrát na kytaru stejně dobře jako oni. Zkušený hudebník Miraldo (Tchavolo Schmitt) jej vezme do učení a trpělivě mu vysvětluje nejen technické záležitosti, ale hlavně "filozofický" postoj k hudbě, otázku jejího cítění, opírajícího se hlavně o intuici. Jako protiúčet si vyžádá, aby pro něj chlapec psal žádosti úřadům...

Gatlif si všímá nenápadných paradoxů. Zatímco kdysi kočovní Cikáni se dnes již (většinou z donucení) usadili, Maxe naopak čeká putování po světě, protože jeho matka, s níž se seznámíme až v samotném závěru, se jako stěhovavý pták přesouvá z místa na místo. Důležitý je motiv negramotnosti: zatímco Max má potřebu svěřovat své postřehy a dojmy ještě neuměle vedenému deníku (a citace tvoří důležitou součást vyprávění), pro Swing písemný záznam nic neznamená. Když jí Max své zápisky věnuje, nechává je položeny na silnici...

Gatlif upřednostňuje idylický nádech svého příběhu, umocněný zejména podmanivými přírodními sceneriemi, tvořenými jakousi nedotčenou říční rezervací, kudy něžně do sebe zahledění Max se Swing s oblibou proplouvají. Nosným elementem je ovšem hudba a její v zásadě dokumentaristický záznam. Zejména sólové kytarové exhibice (působivé jsou improvizace k desce pouštěné na starém gramofonu), ale také vystoupení celého orchestru, jenž nabídne i židovské skladby, tvoří emocionální vrcholy celého filmu.

Gatlif se dotýká i hluboce zakořeněných zvyků. Pro manušské Cikány nic neznamená odkaz a dědictví: jmění zesnulého - včetně karavanu - je spáleno. I Max se Swing obřadně vkládají torzo kytary do říčního proudu. Jako kdyby vše podstatné se pojilo jen se životem. V paměti zůstává uchována jen vzpomínka na zesnulého. To se ostatně týká i úcty k několikrát zmiňovanému slavnému kytaristovi Djangu Reinhardtovi, za jehož nástroj je jedna z kytar dokonce vydávána (a jemně je tak zmíněna schopnost okamžité fabulace, kterou Cikáni chtějí získat aspoň dočasnou výhodu - později se tentýž rys objevuje i při smlouvání s Maxovou babičkou). Za připomenutí rovněž stojí, že Reinhardt vstoupil i do nostalgické komedie Woodyho Allena Sladký ničema, kde se s ním hlavní hrdina v duchu neustále srovnává, aby při skutečném setkání doslova zkolaboval.