Jste v této práci zaangažovaná citově?
Za dva roky jsem se s orchestrem hodně sblížila. Už třeba jen tím, že jsem s ním prožila dvě turné. Pak ty lidi opravdu poznáte, a když jdou na pódium, říkáte si: Tak flétnista má dneska teplotu, tuhletu bolí noha a tamten řeší nějaké problémy. Držíte jim palce, ať vše co nejlépe zvládnou, dýcháte s nimi. Je zážitek být takhle blízko.

Pocházíte z rodiny, která má k umění velmi blízko.
...a navíc z rodiny spokojené, harmonické. Takové štěstí si uvědomuji tím spíš, že jsem prošla prostředím vysokoškolských kolejí a poznala tam spoustu lidí, kteří se buď vraceli do ne zrovna ideálních rodinných poměrů, nebo se vůbec neměli kam vracet. Já do Uherského Brodu vždycky odjíždím ráda.

A ta umělecká tradice?
Ta je dána především osobností tatínka. Od svých čtrnácti let hraje v cimbálové muzice Olšava, kterou prošel jako klarinetista, kontráš, cimbalista, basista, až se v roce 1970 stal primášem. Vedle toho se vyprofiloval jako osobitý zpěvák, spolupracoval nejen se "svojí" kapelou, ale třeba i s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů či s bratislavským Orchestrem ľudových nástrojov.

Dá se tedy říct, že jste neměla zbytí a začala jste (i se sestrou) s folklorem taky.
Úplně to tak není. Tatínek nás nikdy do ničeho nenutil, i když, pravda, na housle jsme hrát musely. Ale s písničkami jsme vyrůstaly, a to nejen pod vlivem táty. Svůj podíl na tom mají i maminka, babičky a regiony, kterými jsme prošly: Uherskobrodsko, Kopanice. To je nesmírně bohatá oblast; když jenom trochu chcete, vždycky máte čemu naslouchat.

Tatínek je primášem významné cimbálové muziky, vy a sestra jste s Olšavou odmalička zpívaly. Nebrali vás ostatní tak trochu jako "protekční primášské dcerušky"?
Někteří určitě ano. Byla v tom špetka závisti, trocha nevraživosti, ale na druhou stranu mně to dalo podněty k předčasnému (nebo včasnému?) přemýšlení o lidských charakterech. Každopádně, statut primášské dcerky není záviděníhodný, ale myslím si, že jsme se svým zpíváním s Táňou obě obhájily. Dnes si nás zvou k hostování i cizí cimbálovky - a klidně bez tatínka!

Radioservis právě vydává profilovou desku vašeho tatínka. (Hrajte mně, husličky - Lubomír Málek v písních Uherskobrodska a Kopanic - pozn. red.) Na desce zpíváte s tatínkem i vy. Znamená to pro vás hodně?
Celá ta deska je pro mě mimořádná, ostatně iniciovala jsem její vznik. Taťka odjakživa něco vymýšlel a organizoval, je nesmírně pracovitý, energický a živelný. Myslím si, že Olšava se do televizních a nahrávacích studií dostávala ve značné míře právě jeho zásluhou. Kromě toho připravoval pořady, medailonky a oslavy svých spoluhráčů a přátel. Málokdy se ale stávalo, že by se někdo zasadil o něj. Inu, osud silných individuí... A tak jsem se těšila, že se postarám o "jeho" cédéčko, vložím mu je do ruky a on oněmí. To se taky stalo.

A to vaše spoluzpívání?
O titulech, kde se sestrou zpíváme, jsme dlouho diskutovali s panem Jaromírem Nečasem, dlouholetým redaktorem brněnského rozhlasu a skutečně váženým spoludramaturgem zmíněného CD. Řekl tenkrát: Když to má být Lubošův profil, musíte tam obě být. Patříte k tatovi!

V čem je Aleš Cibulka inspirativní?
Je neuvěřitelně zábavný, vtipný, a hlavně pracovitý a profesionální. Přestože ten pořad dělá už dlouho, nesklouzl do rutiny a na každé ráno se připravuje tak svědomitě, jako by vysílal poprvé.

Taky napsal knihu (o Nataše Gollové), hrál ve filmu a působí i v rozhlase. Co vy a nějaké to psaní, film, rozhlasová práce?
Taťkova deska, o které jsme mluvili, měla být vlastně původně knížka. Když jsem psala diplomku (o cimbalistovi z Olšavy, panu Sušilovi), už tenkrát mě páni profesoři přesvědčovali, že se mám věnovat otci. Jenže mně to přišlo žinantní, říkala jsem si, že by to byla exhibice naší rodiny. Navíc jsem si tenkrát tátovo muzikantství asi moc neuvědomovala. To přišlo až s "pražským" odstupem. Ale přece jenom jsem začala shromažďovat materiál, tatínkovo vyprávění a vzpomínky přátel. Tohle všechno by mělo po zkompletování vyjít společně s písničkami, kterým dal svou interpretací jedinečnou podobu. K tomu musím dodat, že taťka není žádný velký vypravěč, takže jsem z něj spoustu věcí dost složitě páčila.

A k tomu filmu a rozhlasu?
Film mi není souzen. (úsměv) V dětství jsem úspěšně prošla konkurzem na televizní seriál a než se začalo s natáčením, nevhodně jsem vyrostla. Škoda... To, že jsem si nevyzkoušela rozhlasovou práci, mě opravdu mrzí. Velmi si jí vážím, k mnohým rozhlasákům chovám hluboký obdiv. Ale - malá jiskřička naděje se objevuje na ČRo 3 - Vltava, kde bych měla od června uvádět odpolední koncerty "mých" rozhlasových symfoniků.

Vystudovala jste dvě vysoké školy. Proč?
Chodila jsem v Brně na muzikologii. Studia to byla sice zajímavá, leč teoretická. Nevyžadovali po nás hru na nástroj, zpěv, dokonce ani to, abychom navštěvovali koncerty. Měli jsme být ponořeni do muzikovědných spisů a to mě zrovna "nebralo". Tak jsem využila toho, že jsem byla přijata i na pedagogickou fakultu. Tam se mi líbilo, mohla jsem - musela! - nadále hrát na housle a zpívat, dokonce jsem měla hlasovou výchovu. Na tu ovšem programově zapomínám, školený hlas folkloru nesluší.

Učila jste někdy?
Jenom na praxi, ale čím dál víc o učení přemýšlím, třeba i pod vlivem svého přítele, který učí na konzervatoři. Bývá unavený, mnohdy však spokojený. Možná k tomu časem dospěji i já. A nejraději bych učila, jak s chutí zpívat lidové písničky. Dá-li se to naučit.

Ostatně vaše maminka je učitelka.
Ano, v mateřské škole. Fascinuje mě, že si za celou dobu praxe nepřináší domů profesní zlozvyky, ale jen samé hezké momenty z práce s dětmi - třeba vlídnost a trpělivost.

Kdybyste zůstala na Moravě, mohla jste být v lecčems jedničkou. Co vás táhlo do Prahy?
Vlastně nic - jednalo se o hříčku životních náhod. Dostala jsem nabídku k práci na ministerstvu zahraničních věcí. Tehdy jsem ji s vděkem přijala, ale vystřízlivění se dostavilo záhy. Neměla jsem tam příležitost k uplatnění jazyků ani zájmů souvisejících s kulturou. Další zaměstnání jsem už ovšem hledala v Praze...

Nechtěla jste se nikdy živit aktivní muzikou (jako třeba vaše sestra)?
Byla jsem docela slušná houslistka a jeden čas mě nutili jít na konzervatoř. Příliš. To mě dodnes trochu mrzí: kdyby tenkrát tak nenaléhali, možná bych housle vystudovala. Ale teď jsem našla profesní uplatnění, které mě velmi těší a vlastním muzicírováním si zpříjemňuji volné chvilky.

Příští rok vám bude třicet. Berete to jako nějaký zlom?
Vůbec ne, tím se nezabývám. Spíš se pocitově řadím do nižších věkových kategorií - jednak díky své mladší sestře, a pak - obklopuji se lidmi, kteří jsou mladí, ať už fyzicky, nebo duševně. Vyhledávám usměvavé, energické, zapálené bytosti. Pak člověk nemá čas přemýšlet nad lety. I když utíkají rychle.

TOMÁŠ PILÁT