Ano, právě takovými stahy vrcholí mnohé vztahy.

Samozřejmě že i v minulosti takové vztahy i stahy předznamenávaly očekávané narození. Ale záhy se přidávalo ještě patřičné symbolické upřesnění pohlaví děťátka. Potomek se rodil ve znamení zcela jiného symbolu než potomkyně.

Když přišel na svět kluk, tak bylo řečeno, že je pokračovatelem rodu po bodné a sečné zbrani s dlouhou rovnou čepelí ostrou po obou stranách. Tedy ve znamení meče, známého už od 2. tisíciletí před naším letopočtem. Tehdy nemohl nikdo tušit, že vedle kluků se jednou bude rodit ve znamení mečů také míšeňský porcelán, ale i to má svou logiku, protože i porcelán je rodu mužského.

Podle dávných pověr bylo doporučováno, aby rodiče toužící po chlapci se věnovali oplození za času úplňku. Příroda však nedá na pověry, výsledný poměr pohlaví je přibližně půl na půl. Dokonce ani mečouni se nerodí jen po meči.

Touha po mužském potomkovi bývala po staletí vnímána jako cesta k zachování rodového jména. Jak však ukazuje příklad malíře Kristiána Kodeta, otce čtyř dcer, lze se pokusit i o jiné řešení. V časopise Elixír prohlásil: "Když mi dcery přicházely představit své ženichy, říkával jsem, že mám podmínku - musejí se jmenovat Kodet." V další části rozhovoru přiznává, že se mu to nepodařilo. Zároveň dodává, že není vše ztraceno: ještě se to může v budoucnu podařit u nejmladší - zatím třináctileté - dcery.

Meč je symbolem mužství, a to navzdory opakovaným neúspěšným pokusům překovat meče na pluhy. Dostal se dokonce i do nejednoho přísloví. Jedno z nich tvrdí "Meče na mrtvém nezkoušej". Znamená to, že bychom neměli pomlouvat nepřítomného. Ještě horší je, když meč je zkoušen na někom živém. Jsou ovšem výjimečné případy, že dotyčný to přežije.

Právě tak tomu bylo při jedné z poprav za vlády Ludvíka XIII. Urozená paní Gilletová byla odsouzena ke stětí a její život měl ukončit kat Simon Grandjean. Ani po opakovaném pokusu se to však meči v jeho nejistých rukou nepodařilo. Zahanben utekl do přilehlé kaple. Paní Gilletové byla po tomto utrpení udělena královská milost. Chirurgové ji vyléčili a bylo jí dáno spokojeně dožít v jednom z francouzských klášterů.

Tolik příběh kata, který byl sice pokračovatelem svého rodu po meči, ale moc ho neovládal. Proti jeho nešikovnosti ovšem jistě neprotestovala zmíněná paní Gilletová, urozená potomkyně svého rodu po přeslici.

Dneska už leckdo neví, co taková přeslice byla. A tak připomínám, že kdo se narodil v jejím symbolu, tak se stal pokračovatelkou rodu ve znamení zašpičatělé tyče. Na její konec se navlékala zásoba lnu při ručním předení. Říkám-li "ručním", pak to platí jen do doby, než Johann Jürgens z Wattenbüttelu u Braunschweigu vylepšil v 16. století kolovrat tím, že ho doplnil o šlapací zařízení - a ruční práce přešla v nožní.

To všechno je už dávná historie. Kdy jsou ty časy, kdy u královských rodů bylo namístě prohlašovat o následnících rodu, že jsou po meči. A následnice že jsou po přeslici. Královské rodiny dneška by takové označení pociťovaly jako značně zastaralé. A že těch Králů u nás je! Jen v pražském telefonním seznamu je Králů a Králových víc než deset sloupců.

Je na čase najít nějaké symboly čerstvější. Ještě na počátku minulého - tedy dvacátého - století by mohly být takovým modernějším rozlišovacím symbolem sukně a kalhoty. Jenže už tehdy začaly ženy inklinovat také ke kalhotám, jak se o tom zmiňuje v Lidových novinách v jednom ze svých výtečných sloupků Karel Poláček.

Připomíná dobu, kdy "v pařížských salonech se začaly šíti ženské kalhoty. Zpočátku si dámští krejčí počínali nesměle. Sukně byla rozstřižena, potom sešita ve dvě široké nohavice, ale tu výstřednost zakrýval jakýsi přehoz. Potom se dámy osmělily a vykračovaly si v nohavicích nezastřených. Svět se děsil."

Karel Poláček ještě dodává, že "rozvážní lidé říkali, že všecko spěje ke zkáze a že ze ženských, které se nestydí nosit kalhoty, nemohou být nikdy dobré manželky a hospodyně".

Jestli v současnosti vyčpěl symbol meče, tak ani kalhoty už nejsou zdaleka výsadně mužskou legitimací. Stejně jako náušnice nejsou pouze ženským identifikačním znakem.

Přeslice a meč se staly muzeálními exponáty. Když už se nepřichází na svět po přeslici, snad by se dalo zvolit alternativní a současnější vyjádření "po nákupní tašce". V případě mužů pak meč může být nahrazen nějakou novější zbraní. Znělo by však dost divně, kdyby se někdo narodil "po raketě s plochou dráhou letu".

Mužské i ženské role se stále více prostupují. Ty tam jsou doby, kdy například fotbalový míč byl pouze znakem mužským. V současnosti by se mohlo klidně stát, že se na literárním nebi odněkud objeví paní Eduarda Bassová a napíše knížku o jedenácti hráčkách dívčí kopané: Klapzubové jedenáctka. Kromě hráček bude zapotřebí vzít na vědomí i divačky, takže předpokládám, že autorka Karla Poláčková ještě přidá knížku s názvem Ženy v ofsajdu.

Aby nepřišly zkrátka ani stoupenkyně jiných sportů, jistě nebude zapomenuto například na veslařky, a to zásluhou spisovatelky Jeromové Klapkové a jejího humoristického románu Tři ženy ve člunu.